Články Autor IN

Je živelná, sebevědomá, ztělesňuje esenci generace Z, zpívá s ledabylou dikcí, která dráždí upjaté konzervativce, a v lednu na svém prvním samostatném koncertě v Lucerna Music Baru pokřtí svou debutovou desku I Love the Internet.

Ten tlak byl od první desky, udělali jsme jedinou výjimku, písničku Svět je křivej. Myslím, že se docela povedla, ale ukázalo se, že čeština pro naši kapelu nebude to pravé.

V naší poezii najdeme jen těžko složitější osobnost. Na jedné straně existencialista dokonale zachycující pocity člověka, který zažil strašlivé masakry světové války, na druhé autor agitek, které zapáchaly až podbízením se komunistickému režimu.

Zeptali jsme se několika hudebních publicistů, kteří do magazínu Autor in přispívají, co pro ně bylo nejzajímavějším kulturním zážitkem roku.

Letošní ročník se stal tím nejpestřejším z hlediska zahraniční účasti – zastoupeno bylo celkem 13 zemí, a to nejenom z Evropy. „Cílem songwriting campu je propojit talentované autory, textaře a producenty z Česka i celého světa, aby se navzájem inspirovali a vytvořili unikátní skladby,“ říká Jan Vávra, pořadatel akce Songwriting Camp CZ Powered by OSA.

Nepamatuju, že bych ho někdy přistihl při lži, ať už se jednalo o věci zásadní, nebo o ty tzv. blbosti. A této zásady se Zdenek drží i ve svém muzikantském životě.

V současné době tato část obsahuje okolo 29 tisíc bookletů hudebních nosičů, které jsou v archivu fyzicky uložené. Největší částí jsou nosiče s hudbou od 70. let až do konce 20. století.

Povídka je rybolov. Dobrý rybář, když chytí velkou rybu, z ní odřízne filet a zbytek hodí žralokům. Román je stavba. Musí mít plán, začátek, střed a konec. Bojujete s postavami, dojíte krávu moudrosti a musíte si to všechno odsedět. Mluvím o románu, ne o slovním průjmu, kterého jsou dnes plné regály.

Dělat freestyle a psát texty jsou úplně jiné disciplíny, snažil jsem se ho při tomhle přerodu podporovat. Jsem rád, jak se mu to povedlo, a s každým jeho úspěchem jsem patřičně hrdý. Je správňák, takový Mirek Dušín českého rapu, který ze sebe nedělá něco, co není.

Z českých hudebníků hrají na nástroje značky AMATI například jazzový trumpetista Laco Déczi, trumpetisté České filharmonie, dechová sekce kapely Chinaski nebo kapela Mistříňanka, která je známá spíše starším posluchačům.

Podle mě byl famózní básník Karel Kryl. A nemůžu vynechat Gellnera, kterej mě okouzlil na střední škole úplně strašně. A Mácha. A rozhodně Jiří Suchý. To je pro mě největší žijící básník.

Janáček zaujal v mém životě dominantní postavení – nejen jako předmět odborného zájmu, jako stálý podnět při ediční kritické práci nebo i při aranžování a úpravách pro různé sólisty (Iva Bittová) a ansámbly (Trio Petrof, Trio Eben).

Řekněme si hned na úvod a na rovinu, že folk je z příbuzných žánrů (folk, country, trampská píseň a bluegrass) jediný, který se neustále vyvíjí, čerpá podněty ze svého, nejen hudebního okolí a přibývají mu posluchači.

Půl života je fotografie jednou z mých profesí. A největší pozornost patří hudebnímu divadlu, té fascinující syntéze hudby, zpěvu, pohybu, světel a emocí.

Stává se, že nakladatel objeví nejen v zahraničním, ale i v domácím televizním vysílání nebo na internetu, že dílo jím zastupovaného autora bylo užito v reklamě, aniž by k tomu byla poskytnuta licence.

Původně šlo o nezávislé producenty, kteří si mohli dovolit financovat z vlastních prostředků nahrávání a výrobu hudebních snímků. A jak tomu bylo u nás?

Nikdy jsem se moc necítil jako sólista, vlastně odjakživa nejraději sloužím celku. Nejvíc mě asi baví ta fáze vymýšlení, aranžování. Nejsem ani ten typ, který by novou skladbu takříkajíc vyseděl u piana.

Nutkavá je touha chtít zachytit něco z neopakovatelného umění improvizací a špičkových výkonů instrumentalistů. Prsty spojené s nástroji mají svoji magii.

Považuji se za autora písní a filmové hudby. Záměrně nepoužívám slovo skladatel, protože tu profesi vnímám na vyšší úrovni. Skladatel je pro mě někdo, kdo dokáže vytvořit samonosné autonomní dílo, které má formu, obsah a rád si ho poslechnu třeba na koncertech České filharmonie. To já neumím. Jsem autor, jenž dokáže zhudebnit text a opatřit hudbou film.

Denně děkuji pánubohu, že mi toho tolik dopřál. Nevím, kde začít, ale když jsme mluvili o big bandech, tak určitě The Clayton- Hamilton Jazz Orchestra. Světový zážitek se skvělými lidmi.

Uvědomuji si, co všechno jsem v hudbě ještě nepoznal, kolik nádherných partitur jsem nestihl prostudovat. Zanedlouho tomu bude čtyřicet let, co jsem jako desetiletý poprvé veřejně vystoupil s Komorní filharmonií Pardubice. Ale pořád mám co objevovat, protože svět hudby je nekonečný.

Někdo sbírá angličáky nebo známky, já sbírám ty příběhy. A sbírám je, kde se dá. Skládám dost živelně a nápady jsem dostal přímo u soudu. Když to šlo, tak jsem si je zapsal, nebo prostě zapamatoval.

A najednou jsem stála ve velkých halách. Nejtěžší bylo to ustát a zůstat pořád tou obyčejnou holkou z gymplu. Už tehdy jsem ale věděla, že nedostanu nic zadarmo, že si svou cestičku musím vyšlapat postupně.

Jsem rád content creator, tedy člověk, který vytváří obsah na sociální sítě, ale snažím se, aby byl nějakým způsobem cenný nebo pomohl lidem najít moji hudbu.

Říká se, že doma není nikdo prorokem. Jurajova hudba zněla často v zahraničí, nejčetněji snad v USA, kam na její uvedení mnohokrát cestoval a sklízel zasloužený úspěch a obdiv. 26. února zaznělo v katedrále sv. Víta jeho Requiem a v červnu uvede Ivan Ženatý jeho nový houslový koncert.

A když jsem se ho zeptal, jak to dělá, že mu ta kytara bez všech boosterů a podobných krabiček, na tu běžnou aparaturu, kterou jsem míval taky, tak nádherně zpívá, jak se dělá ten krásný tón, řekl mi něco, co si pamatuju dodnes: „Ten tón musíš mít v hlavě!“

2. června 2022 se již posedmnácté uskutečnily Výroční ceny OSA. Poprvé jsme letos zařadili kategorii Nejúspěšnější streamovaný autor. Současná pokročilá doba si zařazení nové kategorie v podstatě vyžádala.

Dětská Porta má hned devět kategorií dělení soutěžících, jak podle věku, tak podle způsobu interpretace.

Nedávný osmdesátník Eduard Krečmar působí jako na slovo skoupý introvert a trochu rozmluvit ho dokázal snad jenom Karel Šíp ve své televizní Všechnopárty. Ale při psaní textů se mu jazyk jakoby mávnutím kouzelného proutku rozváže do často netušených a nezvyklých obrazů.

Ceny si moc vážím, ale rád bych dodal, že to není cena na rozloučenou. Je toho ještě hodně, co chci a potřebuji napsat.

Od prvního ročníku v roce 1967 byla Porta soutěžním festivalem, kde se setkávali všichni, kteří do oblasti westernové, country, folkové a trampské písně patřili. Festival přinášel každý rok novinky, a jak se měnili lidé a týmy kolem festivalu, měnila se i pravidla soutěže.

Stejně jako rok 2020 se i ten loňský nesl ve znamení boje proti pandemii covidu-19 a protiepidemická opatření opět omezila kulturní život po značnou část roku. Autoři a nakladatelé počítají ztráty, které se v úhrnu za uplynulé 2 roky vyšplhaly na částku 480 milionů.

V Česku usazený ruský kytarista Igor Ochepovsky si zamiloval Prahu a trvale se zde usadil. Bavili jsme se o jeho příchodu do Čech, hraní, tvorbě i úskalích hudební produkce. Došlo však i na otázky vzniku protiválečné písně Nevzdám se, která v době začátku války virálně rezonovala širokou veřejností.

Hudbu tvořím celý život, nikdy jsem s tím nepřestal a doufám, že ani nepřestanu. Je to droga, bez které nelze žít. Jen se měnily formy, které jsem dělal. Hlavně doufám, že ještě budu mít čas tvořit jen pro zábavu, a ne za peníze. To je velký rozdíl.

Když mám delší pauzy ve skládání, cítím vnitřní tlak a jsem nesvůj. Doba je čím dál rychlejší a životnost písniček kratší. Je třeba pořád něco vymýšlet. Napsat dobrou desku nebo dvě není důvod k tomu, proč by lidi za deset let měli chodit na naše koncerty.

V mládí jsem hrával docela dobře basket, takže jsem si věřil, možná jsem býval celkem frajírek. Pravda je, že v muzice si nejsem tak úplně jistý, a možná proto se tak trochu držím zpátky.

Prázdniny v Telči už ale vlastně žijí svým životem. Nijak jsem to neplánoval a že se to takhle povedlo a dál to rose, je úžasné. Nejvíce za to ale vděčíme všem divákům, kteří si Prázdniny zamilovali, drží nás nad vodou a nabíjejí nás energií. Hlavně díky nim máme pořád Milan „Medvěd“ Kolář během jedné z mála volných chvilek na festivalu chuť a sílu to dělat dál.

V dětství jsem si představoval, že až vyrostu, budu slavným hudebníkem, ideálně kytaristou či zpěvákem punkové kapely. Ukázalo se však, že jiní mají více talentu, a mne osud zavál ke studiu fotografie.

Na valném shromáždění Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s. (OSA), které se konalo 30. května 2022, se volilo nové složení dozorčí rady OSA.

Práce s hudbou je pro mě vždycky srdeční záležitost, nevnímám ji racionálně, ale vyloženě emocionálně. Rád se jí nechám obklopit, rád ji nechám převzít iniciativu daného momentu. Pořád pro mě znamená návrat do mládí, do těch nábožných momentů v prvních řadách, když nervózní ticho prořízl první hlasitý tón a všechno ostatní přestalo existovat.

V reklamě je navíc hrozně moc mantinelů, ve kterých se musíte naučit pohybovat. Je to, jako by vás svázali, zalepili vám pusu, zalili vás celého do latexu a ještě do betonu a řekli – plav! Já osobně si nemyslím, že to člověka ničí. Mně to paradoxně moc věcí přináší.

Muzikou jsem stejně postižen doteď, zatímco filmařinu, kvůli níž jsem odešel, dělám spíš už jenom sporadicky. Čili na svůj odchod z Olympicu nevzpomínám moc rád.

Rozhodli jsme se, že to chceme zkusit dělat líp. Žertovali jsme, že hledáme svatý grál našeho oboru. A praxe ukazuje, že jsme jej skutečně našli.

Pro sebe si většinou nejvíce považuji kompozice, na které právě pracuji. Pro posluchače to samozřejmě nemusí být vůbec pravda. Často se od někoho dozvídám, že vzpomíná na skvělou hudbu k baletu Čarodějův učeň.

Když se ocitnu na jevišti, tak hned poznám, jestli to, co dělám, má smysl. Smích, potlesk jsou štemplem, že se daří. Zato vysedávat nad počítačem se rovná samotaření. Nikdy nevíte, jestli to, co vytvoříte, bude mít ohlas. Psaní je prostě živnost s ručením nejistým.

"Cítila jsem, že chci zkusit pracovat s češtinou, a dlouho to nechávala zrát. Těší mě, že díky češtině je moje hudba lidem bližší, to vidím hlavně na koncertech. Také jsem si všimla, že v recenzích na naši poslední desku začali publicisté řešit i moje texty, což se do té doby nedělo."

V uplynulých dekádách vznikly na území tehdejšího Československa desítky skladeb inspirovaných černošským soulem šedesátých let. Nikdo však nedokázal do těchto skladeb vtělit původní náboj, živelnost a smutek tak jako první československý soulman Jaromír Löffler.

Snažím se brát to tak, že se to prostě stane. Když člověk začne s muzikou, tak „sky is the limit“ (nic není nemožné). Jak jsem v tom teď už rok dva, potkávám při práci strašně moc lidí, kteří mi říkají: „Vrať se zpátky na zem.“ Když to člověk poslouchá pořád dokola, leze mu to na mozek.