Články z Autor In

Po letech plánování a měsících intenzivních příprav najednou stojíš na obrovském pódiu, které jsi viděl u velkých zahraničních kapel, a pak přijde ten okamžik, kdy se zvedne opona a před tebou je O2 arena po strop nafutrovaná lidmi, co zpívají tvoje písničky.

Snažíme se naše služby nabízet i úplným amatérům, ale je pravda, že se to někdy nepovede. Třeba když má klient o své tvorbě neprávem příliš vysoké mínění. Jsme profesionálové a můžeme hodně zachránit, ale nejsme bozi. Zázraky neumíme.

Vybrat pár mých nejdůležitějších fotek bylo náročné, nechtěl jsem je vybírat podle správné expozice, spíš podle nějakého zajímavého příběhu.

Pro začínající umělce se stalo vydávání skladeb tak snadným, že se jich na streamovacích službách objevují opravdu desítky tisíc denně. Pro jednotlivce je proto mnohem těžší v té záplavě vyniknout. A velký label jim v tom vůbec nijak nepomůže.

Když jsme se asi po 20 letech potkali, tak to bylo, jako bychom se viděli včera. Dali jsme dohromady Jasnou páku na padesátinách a osmdesátinách Davida Černého a Karla Schwarzenberga na přání Davida a tam to v podstatě upekli.

O svérázném skladateli se vypráví spousta historek. Bylo mu prý lhostejné, zda skládal hudbu pro prorežimní seriály, nebo pro představitele české filmové vlny šedesátých let. Bylo mu jedno, pro koho skládá. Fascinoval ho jen a jen akt tvorby.

"Cítila jsem, že chci zkusit pracovat s češtinou, a dlouho to nechávala zrát. Těší mě, že díky češtině je moje hudba lidem bližší, to vidím hlavně na koncertech. Také jsem si všimla, že v recenzích na naši poslední desku začali publicisté řešit i moje texty, což se do té doby nedělo."

V uplynulých dekádách vznikly na území tehdejšího Československa desítky skladeb inspirovaných černošským soulem šedesátých let. Nikdo však nedokázal do těchto skladeb vtělit původní náboj, živelnost a smutek tak jako první československý soulman Jaromír Löffler.

Snažím se brát to tak, že se to prostě stane. Když člověk začne s muzikou, tak „sky is the limit“ (nic není nemožné). Jak jsem v tom teď už rok dva, potkávám při práci strašně moc lidí, kteří mi říkají: „Vrať se zpátky na zem.“ Když to člověk poslouchá pořád dokola, leze mu to na mozek.

Cítím se líp v roli služebníčka, který se ucestuje, aby bylo lidem dobře. Do studia se teď budu muset vyloženě nutit, abych natočil a zaranžoval věci, co jsem za těch pár let v lese nasbíral. Ale kdybych si mohl vybrat, radši bych to natáčel mezi veverkami.