Články z Autor In

První etapa doby, kdy byl – při vší úctě ke všem těm skvělým hráčům, kteří kapelou prošli – hlavní instrumentální hvězdou Mišíkova ETC…, skončila osudným rokem 1982, kdy Vladimír Mišík dostal zákaz vystupování i nahrávání. Prý „až do úplného zapomnění“, řekl mu tehdy úředník totalitního státu.

V minulosti jsme si zvykli slýchat spíše stížnosti jazzových hudebníků na téma „kromě pár míst není kde hrát“. Potažmo negativní srovnávání jazzových klubů zdejších s těmi západněji a severněji položenými. Současný „chór“ jazzmanů zní většinou optimističtěji.

Dětství mě tedy naučilo pokoře. Člověk ale stále čelí a bude čelit pokušením, která mu ji budou chtít narušit. Patří to k našim životům. Je to další z bojů, které musíme vést, abychom si udrželi podstatu toho, kým jsme a za co bojujeme.

Odehráli jsme spolu asi dvě stě koncertů a vždycky je to něčím překvapivé, každou chvíli si přitáhne nový hudební nástroj, na který se za pár týdnů naučí lépe než kdejací „mistři“, naše turné jsou plná výletů, po tenisu a běžkách teď u Merty frčí golf… aneb vždycky se zaručeně vrhne někam, kde ho nikdo nečeká.

Každému se samozřejmě líbí něco jiného a udělat jakýkoliv výběr „best of“ je do značné míry subjektivní záležitost.

Nejnáročnější je hrát v blbé hře pod hloupým režisérem. Když natočíte nějakou hovadinu, je to sice navěky zaznamenáno, ale máte to pro jednou z krku. Ale chodit rok do divadla s pocitem, že děláte zbytečnou práci? To vás morálně rozloží.

Všem bývalým členům jsme z pódia výročních koncertů poděkovali. Ale jsme zvyklí hledat stále něco nového, nechceme se opakovat, nechtěli jsme se tedy vracet ke stejnému modelu.

Jakákoliv setkání s Radimem Hladíkem byla malým velkým svátkem. Nejen hudebním, ale i lidským. On byl nositelem pokory, především k hudbě, a dokonale to přenášel i na své okolí. Což se potvrdilo i teď na výjimečném projektu Pocta Radimu Hladíkovi.

Někteří poznali skutečné vyčerpání, ale i obohacující euforii a dostalo se jim neskutečného energetického náboje. „Miluju psát hudbu s lidmi, které neznám. Dostanu ze sebe něco úplně jiného, než když píšu hudbu sama. Miluju výzvy a tohle je náročná výzva, ale náročná v dobrém slova smyslu,“ tvrdí zpěvačka Gabi Knoll z Maďarska.

Když skladatel a textař napíší píseň, nedostanou za tuto práci žádný honorář. Zkomponovanou a otextovanou píseň je třeba nahrát. Musí se zaplatit studio, zvukař, producent a muzikanti. Tyto peníze uhradí většinou vydavatel. Je tu nahrávka, která stála pár desítek tisíc korun. Pak se píseň vydá na CD, vinylu, pošle se do rádií a všichni se modlí, aby se líbila a hrála. Když se to podaří, začnou se vracet přes OSA peníze. Ty závisí na hranosti písně. A o část těchto peněz, na které mají autoři a ostatní umělci podle našeho i unijního práva nárok, nás chce senátor Valenta připravit