Články Autor IN

Snažím se přijímat sebe samotnou, jaká jsem byla a jsem, a zároveň se nijak nehodnotit. Někdy je to těžké.

V běžném denním režimu jsem schopná se rozplynout tady a teď v čemkoliv, co zrovna zaujme mou pozornost

Radikální názory na cokoliv mě ale s věkem a jiným nastavením vlastně dost radikálně vytáčejí. Teď už je můj přístup otevřenější.

Když jsem byl požádán o vzpomínky, které se vážou k Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, prošla mně myslí doba čtyřiceti let, v níž jsou obsažena má studentská a následně i pedagogická léta.

Je až neuvěřitelné, jak málo je zpracována oblast českého šansonu druhé poloviny 20. století. I když šlo o okrajový žánr, zvláště v intelektuálním prostředí šedesátých až devadesátých let existoval až překvapivě široký okruh jeho interpretů a příznivců.

Comeback spojený také s předloňským novým albem Za vodou ovšem ukazuje, že vody Dunaje už jsou zase zdravě neklidné.

Burian umírá v době, kdy měl před sebou období svých vrcholných syntéz, ke kterým se poctivě prodíral. Čekalo ho období, v němž měl s konečnou platností a v definitivním tvaru uzavřít svou tvůrčí cestu v hudbě. Neboť přes velké divadelnictví Burianovo nesla hudba niterný proud jeho života.

V šestnácti ovšem zběhl k muzice a založil kapelu Obří broskev, se kterou pak hrál dalších sedmnáct let.

Dnes asi není problém vše dokonale „vyčistit“, upravit tak, že je vše opravdu „načinčané“… Ale skutečně to tak chceme? Kde je nějaká hranice? Není lepší tam trochu té „lidské člověčiny“ ponechat? Kdo to rozhodne?

Narodily se z hledání kořenů, pramenů a pramínků dávno zapomenutých. Z touhy porozumět řeči trávy a stromů. Z opravdovosti prostého a obyčejného světa našich předků.

Udělat a vydat album, kterému budeš bezmezně věřit, je náročná záležitost. A to i finančně. Navíc s malou návratností.

Pod jeho rukama se z neznámých, začínajících umělců stávají hvězdy. Přesto se prý může stát, že výjimečný talent zůstane neobjeven.

František Heřman - od roku 1970 fotograf skupiny Greenhorns a dalších kapel a muzikantů hlavně z oblasti folk & country a trampské muziky.

Já se přiznám, že obecně nemám nahrávání moc rád. Člověk tam slyší svoje chyby, musí si dávat pozor. Už jsem ale zažil spoustu práce v různých studiích a někdy je fajn si s výsledkem pohrát a zkoušet, co zní lépe.

Rapera vždy otestují životní situace, jestli žije to, co píše. A co si pamatuju, tak jsem vždy uspěl. Lidé jsou na mě milí a já na ně taky. Jsou vždy překvapení, když mě poznají osobně, jako by si fakt předtím mysleli, že jsem idiot nebo co.

Zjistil jsem, že určité věci fungujou v rádiích napříč žánry. A to je taková ta neochota dát šanci nové a mladé muzice, natož té, která trochu vybočuje z mainstreamu. Vždycky se směju, když někdo z rádia řekne o songu, že to není hit.

Stejně jako ti chudí vesničané v příběhu naší opery se před řezníkem z cizího kraje rádi ukazujeme v jiném světle, než jaké odpovídá skutečnosti, a na to, jak to pak dopadne…

Máloco z naší hudební kultury vnímáme s takovým úšklebkem a odporem jako éru budovatelských písní první poloviny padesátých let.

Nejstreamovanější album v Česku vydané společně s raperem Viktorem Sheenem oslavili ve vyprodané O2 areně a za desku nazvanou Roadtrip si ke konci března na letošních Cenách Anděl odnesli ocenění v kategorii Společný projekt.

Cítím se jako zpěvák. Jsou samozřejmě různé levely. Jsou lidi, kteří se narodili s darem a nemuseli pro svoje umění zdaleka tolik udělat.

Začal jsem si jenom tak brnkat v osmnácti letech a pak jsem náhodou zjistil, že existuje nějaký Billy Joel, a to mi úplně změnilo život.

Cicero tvrdil, že není nic tak nestálého, jako jsou vzpomínky, a Seneca naopak kontroval tvrzením, že člověk si pamatuje tak intenzivně, jak žil.

Doufám, že jsem se někam posunul, něco se naučil, vyzrál. To ale musí posoudit jiní. Hudba, to je neustále se vyvíjející proces.

Ztělesňoval nejen naprosto svobodomyslný přístup k životu, byť se všemi pozitivy i negativy, ale také neomylné hudební cítění, totální lásku k muzice, empatii k žánrům, které miloval, a výborné zvládnutí jejich abecedy – ať už se jednalo o folk, folk rock, nebo blues.

Já jsem zvyklý dělat si, co chci, a na svůj svobodný osobní pohled. To, co mám v hlavě, chci slyšet i zvenku a čekám na nabídky a názory muzikantů v kapele.

Wikipedie uvádí: „Nezmaři (Hydroida) jsou řád třídy polypovci z kmene žahavci. Název reflektuje jejich obrovskou regenerační schopnost (u řady druhů rozkrájení jedince na kousky vede k tomu, že z jednotlivých kousků vyrostou jedinci noví).“

Pohání mě potřeba něco neustále překonávat, to je takový můj leitmotiv.

Jako stage designer vymýšlel Matyáš Vorda koncertní scény pro umělce v největší domácí hale i v rámci udílení Cen Anděl.

Ocenění získali i Theodor Vachler, Darja Kukal Moiseeva, ÜBeatz, Jan Slabák či Karel Vacek

Tehdy jsem poprvé zatoužil po znalosti hudební teorie a ta skladba zamýšleného pochodu mi vlastně posloužila jako praktické cvičení. K poznání toho, co neumím, a co bych umět měl.

Ostravan Boris Urbánek je znám jako jazzový pianista, ale zároveň jde o jednoho z nejvšestrannějších zdejších skladatelů.

Nadace Bohuslava Martinů pořádá takřka tři plná desetiletí každoročně festival a soutěž mladých hudebníků s jednotným názvem Dny Bohuslava Martinů. Jak se spojení rodilo, kdo za ním stál, jak bylo profilováno a jak se jeho dnešní podoba shoduje s vývojem, nebo odlišuje od původního záměru?

Hudební skladatel Guillaume Cochard-Lemoine je sice rodák z Francie, ale již deset let žije a tvoří v České republice a v současné době úzce spolupracuje se společností Soundsgate.

Jeho domovem je Praha, Los Angeles a hotely. Pod jménem Karzi stál za klávesami domácí indie kapely Southpaw, pak se ale vydal cestou skladatele soudobé vážné hudby a sound …

V mnohém nenaplněný talent

Indy & Wich byli spolu s PSH a dalšími matadory českého rapu průkopníky na hiphopové scéně a svými beaty dláždili cestičku všem českým hiphopovým crews. V povědomí fanoušků se s pouhými dvěma deskami udrželi pětadvacet let, nyní se ale rozhodli složit zbraně a odejít ze scény.

Když vyšla ve Zlaté edici Supraphonu k tehdejším sedmdesátinám hlavního protagonisty Ivana Mládka velice reprezentativní čtyřcédéčková kompilace nahrávek Banjo Bandu nazvaná Jožin z bažin a dalších osmdesát písní (2012), komentoval ji stvořitel skupiny v tom smyslu ...

Je to zvláštní, dodnes, když se blížím k Nostickému paláci, cítím velmi nepříjemný nervózní tlak v oblasti žaludku. Nepřekvapilo mě, že zdejší současný šéf, ministr kultury Martin Baxa, samozřejmě díky svému věku nezná ponurou předlistopadovou historii této budovy, v níž sídlil ...

„Dávám zrovna dohromady čtyřdeskový průřez tím, co jsem za ta léta udělal, ale nějak se to protáhlo,“ říká kytarová legenda Michal Pavlíček. Má z čeho vybírat.

Precedens, přední soubor české nové vlny a jedna z největších legend české populární hudby, se letos dožívá čtyřicítky. Kapela, která dala domácí scéně přes deset alb a ve svém lůně zatím vychovala písničkáře …

Již dlouho je poměrně jasné, že digitální platformy typu Spotify, Apple Music, YouTube a další našly své pevné místo na trhu a staly se nedílnou a velmi důležitou součástí hudebního průmyslu. Jejich výnosy rok od roku stoupají oproti klesajícím prodejům fyzických nosičů, v tomto případě hlavně CD.

Při prvním turné s námi lidi odzpívali Krávu a Nafrněnou. Dneska se to stane taky, ale do toho tam najednou celý koncert propaří padesátiletý pán, stojí přímo přede mnou a umí slovo od slova každou písničku. To mě dojímá strašně moc.

Nevím, jestli je to přímo inspirace, ale vyrostla jsem mimo jiné i na otcových písničkách a rozhodla jsem se k tomu už naplno hlásit. On se proslavil písněmi Husličky či Sbohem, galánečko – a jestli si lidé časem oblíbí třeba moji Kamarádku a Vodo moja, budu šťastná.

Názvem O5 a Radeček si to tahle kapela rozhodně neulehčila. Prodlevy mezi jednotlivými hity se občas taky zdály být nekonečné. Dnes, po třiceti letech na scéně, jsou ovšem v životní formě.