Články

Aniž by Pavel Šporcl snížil nároky na sebe jako virtuózního houslového interpreta, ukázal, že i hudba dávno mrtvých velikánů, o kterých musí studenti k maturitě přečíst spoustu nudných učebnic, může být sakra zábavná.

Hana Petřinová už dvě desetiletí pořádá malý, ale uznávaný Festival Okoř. Lepší osobnost pro start seriálu Pohled do zákulisí si těžko přát.

Námět vaší opery Monument vychází ze skutečného příběhu sochaře Otakara Švece (1892–1955). Tomu osud určil zažít ničení svých soch nejprve nacistickým a poté i komunistickým režimem, pro který paradoxně následně vyprojektoval největší pomník Josifa Vissarionoviče Stalina na světě. Slavnostního odhalení vpravdě monumentálního sousoší na pražské Letné se však už nedožil, protože krátce před ním spáchal sebevraždu.

Vydavatelské aktivity Milana Páleše, projekty Mariana Friedla nebo producentská práce Jiřího Hradila jsou příklady kvalitní současné práce s folklorním materiálem, ale zajímavých a inspirativních hudebníků, kteří mají k folkloru blízko a pracují s ním invenčním způsobem, je pochopitelně mnohem více.

Příběhy českého jazzu jsi definoval jako seriál muzikantských příběhů, nikoliv jako popisný dokument či katalog jazzové historie.

„Já tomu dokonce říkám příjemné,“ odtušil Král a nejenže se nerozzlobil, ale ještě dokázal, že i v sedmdesáti zvládá sledovat novinky.

Skladatelé a textaři dostali od OSA kompenzaci, provozovatelům bude část autorských odměn za hudbu prominuta

„Někdy je divné slyšet svoje písně v češtině. Na to si stále ještě zvykám,“ podotýká světový skladatel a připouští, že sám svým mateřským jazykem příliš nevládne a „rozumí jako pětileté dítě“.

Jako zpívající autor patří Dalibor Janda k nejnápaditějším melodikům hlavního (často pejorativně nazývaného střední) proudu naší scény populární hudby. Na desky – či disky – nazpíval přes sto padesát písní, vesměs s vděčnými texty Jana Krůty, přičemž jde až na pár výjimek výhradně o autorské nahrávky.

Věčně usměvavý Brit usazený v české metropoli se na hudební scéně pohybuje už přes dvacet let. Ví, jaké to je, objíždět sám jen s kytarou celou Evropu, i co znamená mít singl na předních příčkách hitparády českého rádiového éteru.

Nevím, jak by se zachoval hráč na hudební nástroj, kdyby byl osloven takovou veličinou, jakou byl Frank Sinatra. Ono „pozvání“ zřejmě vyplynulo z jam session, kde jsem si zahrál s kapelou Raye Charlese.

... ale byli jsme mladí kluci a měli jsme chuť hrát, tak jsme prostě hráli. Samozřejmě jsme museli chodit na přehrávky, kde byla obrovská legrace. Brali jsme to trošku s nadhledem, protože to se nedalo brát vážně. Probíhalo to v sále v Obecním domě. Tam byl na zdi namalovaný Dvořák, Smetana a Božena Němcová, jak si povídají mezi sebou.

OSA se dohodl na jednoduchém obchodním modelu se Sdružením místních samospráv ČR

Classic Prague Awards 2019 byly udíleny 18. ledna v prostorách Obecního domu v Praze. Předávání křišťálových trofejí s grafikou Janáčkovy partitury se ve všech deseti kategoriích konalo už počtvrté.

Co pro vás bylo v roce 2019 nejzajímavějším kulturním zážitkem?

Nové webové stránky Ochranného svazu autorského (OSA) se staly vítězem 18. ročníku soutěže WebTop100 v kategorii Obchod a služby se zaměřením na B2B. Za tvorbou moderních stránek stojí společnost Media Factory Czech Republic a.s., která již v minulých ročnících této soutěže stanula na stupních vítězů.

Přestože Vlasta Redl působí jako primárně pudový muzikant (a tuto roli taky rád přiživuje), všechno, na co sáhne, je hluboce promyšlené. Každé slovo v textu, každý akord písničky, každý zvuk v instrumentaci. Svůj perfekcionismus dokáže ale skvěle „prodat“, pocit přirozenosti a jurodivého muzikantství je převládající z těch, které si posluchač z jeho koncertu odnese.

Nepovažuji se za typického představitele populární hudby. Navštěvuji koncerty vážné hudby, mám abonentku a můj vztah k vážné muzice je blízký. Umím řemeslo a snad ho dělám dobře. Ne vždycky se ale moje práce setká s pochopením. Na Komisi pro otázky tvorby (KOT) se kdysi musela zpracování titulů vážné hudby přehrávat. Zazněl zde Debussyho Svit luny v mém zpracování pro dvojhlas sopránsaxofonu Felixe Slováčka s harfovou „omáčkou“. Probral se stále podřimující Otmar Mácha a pronesl: „Toho, kdo tohle spáchal, bych nechal zastřelit.“

Celý život mě pohání touha po jinakosti. Vždycky jsem chtěl dělat věci nepředvídatelně, odlišně a hlavně svobodně. Během studia na AMU se mi tato cesta otevřela u Pražských madrigalistů, tehdy jednoho z mála souborů, které se u nás pokoušely o „autentickou“ interpretaci. Ve stejné době začínal Agon a já jsem v některých projektech hrál s nimi.

„Svoji účast na letošním songwriting campu považuju za naprosto zásadní. Šance setkat se s kvalitními autory z celého světa je nejen na české poměry velmi unikátní. Pár společně strávených dnů může člověka posunout o několik týdnů, možná i roků dál. Často jsem musel vystoupit ze svojí komfortní zóny a překračovat svoje osobní hranice. Věřím ale, že to je jediná cesta, jak se posunout dál,“ dodává zpěvák, skladatel a hudební producent Marcell.

Jméno skladatele, textaře a zpěváka Roberta Křesťana je dnes jedním ze základních pilířů české a moravské folk & country scény. Jeho písničky během let často zlidověly, ale loňský šedesátník zůstává skromný. Tráví většinu času na chalupě na Vysočině nedaleko Poličky, ale se svou skupinou Druhá tráva nedávno vystupoval také v různých koutech naší republiky, od Plzně přes Prahu až po Ostravu.

Svoji čtvrtou desku, o které tvrdíte, že bude poslední, jste pojmenovali Debut. Nemáte v tom zmatek? My si s tím vždycky docela hrajeme. Rádi děláme desky v rámci nějakého konceptu, který nemusí být na začátku úplně daný, ale během natáčení z toho nějak vyleze a ukáže nám směr. Pro nás je to velká zábava, a proto se snažíme to dělat s nějakou přidanou hodnotou. Což znamená, že si hrajeme s názvy, se slovy, nejdeme na první dobrou. Ale do jisté míry to pro nás debutová deska je.

Přesně tu situaci popsal v 60. letech muzikolog a hudební publicista PhDr. Jiří Pilka: „Nečekaně rychle, trochu jako uličník nebo rošťák – tak vpadla do našeho života všechna ta divadélka. Usídlila se v prostorách vzhledu takřka periferního, ale rázem se stala centrem pozornosti.

Kytara, zbraň hromadného ničení starých pořádků „Pražské tančírny“ a „Od New Clubu po Žumpu“. Dvě války jsou pryč a zdá se, že ideologický boj režimu ubral na intenzitě. Jazz a swing, dříve vnímané jako exces, jsou režimem se zaťatými zuby jakžtakž akceptovány.

Mám spoustu nových písní, o kterých ale bohužel většina lidí neví. Na koncertech je sice zpívám, ale samozřejmě jsou skladby, které si lidé i pořadatelé žádají a bez kterých by koncert snad ani nemohl být. Namátkou Píseň pro kočku a Kytky se smály Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, kterým budu do smrti vděčný za nastartování mé kariéry a za první hity. Dále píseň Karla Svobody a Jiřího Štaidla Pláču, pláču sůl, americká countryovka Ztrácím svou lásku s textem Jiřího Grossmanna, moje skladba s Grossmannovým textem Bambule bijou bác nebo píseň Šálek šípkového čaje, kterou jsem původně napsal v roce 1973 s nedávno zesnulým textařem Vladimírem Poštulkou pro Aleše Ulma a autorskou soutěž Bratislavská lyra

Kolem Luboše Pospíšila je živo. Zaprvé v říjnu vydal svůj první koncertní záznam. V pražském Paláci Akropolis mu jej pokřtil David Koller a přítomny byly také kamery České televize. Hudebník totiž chystá dokument s režisérkou Alenou Činčerovou. „Vysílat se bude snad příští rok na jaře, i když je možné, že si ho necháme až na podzim, kdy budu slavit sedmdesátiny,“ avizuje Pospíšil.

Na domácí scéně ji lze přehlédnout jen stěží. Má styl a názor. Nebojí se progrese a nemá potřebu být podbízivá. Ať už s Toxique, nebo sólově, Klára Vytisková prostě vždy byla a je osobnost.

Protože pocházím z herecké rodiny, máma je herečka, teta je herečka a mezi přáteli máme i různé výtvarníky, umění pro mě odmala představovalo komplexní záležitost. Nestačilo mi být ve škatulce klasické hudby. Poslouchala jsem široké spektrum muziky včetně elektroniky a říkala si, že chci dělat něco progresivního, víc pro mladé lidi.

Mým celoživotním vzorem je Igor Stravinskij a z kantorů mě nejvíce ovlivnil Karel Janeček, jenž se kromě skladatelské činnosti zabýval také hudební teorií a v tomto směru dosáhl mimořádného věhlasu.

Na počátku 70. let zaplavila scénu plejáda nových jmen, která ovšem – až na opravdu zřídkavé výjimky – i přes značnou podporu a odrazové můstky v podobě festivalů Intertalent či Mladá píseň Jihlava po sobě zanechala jen několik singlů a nahrávek na zapomenutých samplerech a zapadla.

Český big band Concept Art Orchestra letos opět premiéroval nové skladby českých autorů, které už počtvrté vybrala mezinárodní porota Skladatelské soutěže Karla Krautgartnera.

Slavnostní Galakoncert OSA k výročí 100 let se uskutečnil přesně v den založení Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., jak dnes zní celý název organizace, 9. října, v Hudebním divadle Karlín.

Emilu Viklickému se podařilo vydat čtyři CD během několika měsíců, a to v ČR i zahraničí. Jak se takovýto úspěch přihodil?

Petr nechtěl nikdy lidovky jen upravovat. Jeho písně lidovku nekopírovaly, Petr je „narouboval“ na svoje vlastní hudební cítění. Aby ale mohl „roubovat“, tak musel poznat kořeny toho, nač chce „roubovat“. A Petr kořeny moravské lidové písně poznal téměř dokonale.

Ačkoli The Atavists těží převážně z hudby 60. let minulého století, zní jejich hudba na české poměry neotřele a vzhledem k jejich zálibě ve starých nástrojích mnohdy i překvapivě.

Občas se snažím do skladeb uvést zvukové objekty, které nejsou v hráčově průpravě úplně obvyklé. To platí zejména pro hráče orchestrální, kteří nejsou zvyklí hrát soudobé skladby.