Články

Nepovažuji se za typického představitele populární hudby. Navštěvuji koncerty vážné hudby, mám abonentku a můj vztah k vážné muzice je blízký. Umím řemeslo a snad ho dělám dobře. Ne vždycky se ale moje práce setká s pochopením. Na Komisi pro otázky tvorby (KOT) se kdysi musela zpracování titulů vážné hudby přehrávat. Zazněl zde Debussyho Svit luny v mém zpracování pro dvojhlas sopránsaxofonu Felixe Slováčka s harfovou „omáčkou“. Probral se stále podřimující Otmar Mácha a pronesl: „Toho, kdo tohle spáchal, bych nechal zastřelit.“

Celý život mě pohání touha po jinakosti. Vždycky jsem chtěl dělat věci nepředvídatelně, odlišně a hlavně svobodně. Během studia na AMU se mi tato cesta otevřela u Pražských madrigalistů, tehdy jednoho z mála souborů, které se u nás pokoušely o „autentickou“ interpretaci. Ve stejné době začínal Agon a já jsem v některých projektech hrál s nimi.

„Svoji účast na letošním songwriting campu považuju za naprosto zásadní. Šance setkat se s kvalitními autory z celého světa je nejen na české poměry velmi unikátní. Pár společně strávených dnů může člověka posunout o několik týdnů, možná i roků dál. Často jsem musel vystoupit ze svojí komfortní zóny a překračovat svoje osobní hranice. Věřím ale, že to je jediná cesta, jak se posunout dál,“ dodává zpěvák, skladatel a hudební producent Marcell.

Jméno skladatele, textaře a zpěváka Roberta Křesťana je dnes jedním ze základních pilířů české a moravské folk & country scény. Jeho písničky během let často zlidověly, ale loňský šedesátník zůstává skromný. Tráví většinu času na chalupě na Vysočině nedaleko Poličky, ale se svou skupinou Druhá tráva nedávno vystupoval také v různých koutech naší republiky, od Plzně přes Prahu až po Ostravu.

Svoji čtvrtou desku, o které tvrdíte, že bude poslední, jste pojmenovali Debut. Nemáte v tom zmatek? My si s tím vždycky docela hrajeme. Rádi děláme desky v rámci nějakého konceptu, který nemusí být na začátku úplně daný, ale během natáčení z toho nějak vyleze a ukáže nám směr. Pro nás je to velká zábava, a proto se snažíme to dělat s nějakou přidanou hodnotou. Což znamená, že si hrajeme s názvy, se slovy, nejdeme na první dobrou. Ale do jisté míry to pro nás debutová deska je.

Přesně tu situaci popsal v 60. letech muzikolog a hudební publicista PhDr. Jiří Pilka: „Nečekaně rychle, trochu jako uličník nebo rošťák – tak vpadla do našeho života všechna ta divadélka. Usídlila se v prostorách vzhledu takřka periferního, ale rázem se stala centrem pozornosti.

Kytara, zbraň hromadného ničení starých pořádků „Pražské tančírny“ a „Od New Clubu po Žumpu“. Dvě války jsou pryč a zdá se, že ideologický boj režimu ubral na intenzitě. Jazz a swing, dříve vnímané jako exces, jsou režimem se zaťatými zuby jakžtakž akceptovány.

Mám spoustu nových písní, o kterých ale bohužel většina lidí neví. Na koncertech je sice zpívám, ale samozřejmě jsou skladby, které si lidé i pořadatelé žádají a bez kterých by koncert snad ani nemohl být. Namátkou Píseň pro kočku a Kytky se smály Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, kterým budu do smrti vděčný za nastartování mé kariéry a za první hity. Dále píseň Karla Svobody a Jiřího Štaidla Pláču, pláču sůl, americká countryovka Ztrácím svou lásku s textem Jiřího Grossmanna, moje skladba s Grossmannovým textem Bambule bijou bác nebo píseň Šálek šípkového čaje, kterou jsem původně napsal v roce 1973 s nedávno zesnulým textařem Vladimírem Poštulkou pro Aleše Ulma a autorskou soutěž Bratislavská lyra

Kolem Luboše Pospíšila je živo. Zaprvé v říjnu vydal svůj první koncertní záznam. V pražském Paláci Akropolis mu jej pokřtil David Koller a přítomny byly také kamery České televize. Hudebník totiž chystá dokument s režisérkou Alenou Činčerovou. „Vysílat se bude snad příští rok na jaře, i když je možné, že si ho necháme až na podzim, kdy budu slavit sedmdesátiny,“ avizuje Pospíšil.

Na domácí scéně ji lze přehlédnout jen stěží. Má styl a názor. Nebojí se progrese a nemá potřebu být podbízivá. Ať už s Toxique, nebo sólově, Klára Vytisková prostě vždy byla a je osobnost.

Protože pocházím z herecké rodiny, máma je herečka, teta je herečka a mezi přáteli máme i různé výtvarníky, umění pro mě odmala představovalo komplexní záležitost. Nestačilo mi být ve škatulce klasické hudby. Poslouchala jsem široké spektrum muziky včetně elektroniky a říkala si, že chci dělat něco progresivního, víc pro mladé lidi.

Mým celoživotním vzorem je Igor Stravinskij a z kantorů mě nejvíce ovlivnil Karel Janeček, jenž se kromě skladatelské činnosti zabýval také hudební teorií a v tomto směru dosáhl mimořádného věhlasu.

Na počátku 70. let zaplavila scénu plejáda nových jmen, která ovšem – až na opravdu zřídkavé výjimky – i přes značnou podporu a odrazové můstky v podobě festivalů Intertalent či Mladá píseň Jihlava po sobě zanechala jen několik singlů a nahrávek na zapomenutých samplerech a zapadla.

Český big band Concept Art Orchestra letos opět premiéroval nové skladby českých autorů, které už počtvrté vybrala mezinárodní porota Skladatelské soutěže Karla Krautgartnera.

Slavnostní Galakoncert OSA k výročí 100 let se uskutečnil přesně v den založení Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., jak dnes zní celý název organizace, 9. října, v Hudebním divadle Karlín.

Emilu Viklickému se podařilo vydat čtyři CD během několika měsíců, a to v ČR i zahraničí. Jak se takovýto úspěch přihodil?

Petr nechtěl nikdy lidovky jen upravovat. Jeho písně lidovku nekopírovaly, Petr je „narouboval“ na svoje vlastní hudební cítění. Aby ale mohl „roubovat“, tak musel poznat kořeny toho, nač chce „roubovat“. A Petr kořeny moravské lidové písně poznal téměř dokonale.

Ačkoli The Atavists těží převážně z hudby 60. let minulého století, zní jejich hudba na české poměry neotřele a vzhledem k jejich zálibě ve starých nástrojích mnohdy i překvapivě.

Občas se snažím do skladeb uvést zvukové objekty, které nejsou v hráčově průpravě úplně obvyklé. To platí zejména pro hráče orchestrální, kteří nejsou zvyklí hrát soudobé skladby.

Aby se projekt posouval, musíte pořád pracovat dál a dál, s čímž vždycky přichází určitý tlak. Také cítím zodpovědnost vůči lidem, kteří s námi spolupracují. Vkládají do nás očekávání, která bych nerad zklamal.

Text z poznámek připravovaných knih „Pražské tančírny“ a „Od New Clubu po Žumpu“.

Ocenění autoři si letos, stejně jako v roce 2018, odnesli sošku, kterou navrhl Milan Cais. Mladí autoři v kategorii do 30 let obdrželi šek v hodnotě 50 tisíc Kč.

Skladatel a pianista Michal Nejtek proplouvá mezi žánry jako ryba mezi lekníny. Má za sebou spolupráci s orchestry Berg či Agon, stejně jako s Davidem Kollerem, vydává jazzová alba.

Bylo mi divné, proč mi Zuzana naložila do auta půlku svého kuchyňského vybavení. Časně ráno v Grandu, před odchodem do studia, jsem pochopil její ďábelský plán.

Šlo o klasický důkaz platnosti přísloví, že každý úspěch musí být po zásluze potrestán. Nicméně další dvě nastudování Les Misérables v Goja Music Hall v novém miléniu a úspěch na scéně Městského divadla Brno potvrzují, že šlo tehdy o strategický krok.

Vítězem soutěže OSA a Bohemia JazzFestu o nejlepší jazzovou skladbu 2019 se stal Zdeněk Borecký

Momentálně mám jeden velký sen, chtěl bych postavit nové studio, kde by bylo možné pracovat na více počítačích zároveň. Bylo by to kvalitní zázemí pro můj nový label Blacksplash Music a zároveň taková laboratoř.

OSA je úřad založený v devadesátých letech

Valné shromáždění OSA, které se konalo 27. května, rozhodlo o novém složení dozorčí rady. Skládá se z 13 členů a tvoří ji 6 skladatelů, 3 textaři a 4 nakladatelé.

Léty 1945–48 proletěl swing jako mírová holubice. Protektorátní díra je rychle zalátána a z ČSR je do USA najednou blíž, než by se zdálo. Orchestr Karla Vlacha potvrdil své postavení elitní jednotky taneční hudby. Jeho šéf nadšeně vstřebával zvuky a aranže pravých amerických bandů v poválečné Plzni a neváhal vstoupit do služeb krátce oživeného tandemu Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

V říjnu tohoto roku OSA oslaví 100 let od svého založení, a tak letošní Výroční ceny OSA pojali dramaturgové večera trochu netradičně, zato originálně – ceny nahlédly do roku 2119 a připomněly hned 200. výročí OSA. O scénář a moderaci večera se opět postarala dvojice herců divadla VOSTO5 – Ondřej Cihlář a Petr Prokop, kteří diváky postupně přenesli o 100 let dopředu.

Těšíme se i na soustředění, kde vznikají nové věci. Je strašně zábavné, když ti písnička vzniká pod rukama. To je jak se sochou nebo akvarelem, když se rozpíjejí vlásečnice kaligrafické tuše. Tady změníš jeden zvuk nebo vyměníš kytaru za jiný nástroj, a ta věc najednou ožije a zní jinak. Ještě v sobě cítívám energii, která mi dává sílu strávit nad písničkou noc.

Zatímco vědomí hodnoty umělecké tvorby a uvažování o ochraně autorů jsou starší dvou tisíc let, moderní autorskoprávní zákonodárství je desetkrát mladším výsledkem hnutí za práva člověka. Chceme se dnes o tento odkaz osvícenství připravit?

Hudbu Praha založil Ambrož v roce 1984 po zákazu Jasné páky, která se po článku Nová vlna se starým obsahem v časopise Tribuna ocitla na černé listině. Článek, který byl podepsán fiktivním jménem Jan Krýzl, odstartoval perzekuci alternativní české rockové scény, jež zasáhla především představitele punku a nové vlny. Postiženy byly například skupiny Jasná páka či Pražský výběr. Ambrož kapelu přestavěl a použil tehdy hojně používaný trik – soubor přejmenoval.

"Skupina Zrní ráda vystupuje na netradičních místech. Pro letošní jaro se rozhodla pokračovat v konceptu turné Černá hodinka a půl – tedy hrát fanouškům potmě, jen při svíčkách. „Plánujeme teď koncert v jeskyni, v kostelech, v divadlech nebo koncerty na místech spojených s Václavem Havlem, abychom jimi oslavili třicet let od sametové revoluce,“ poodhaluje další plány zpěvák Honza Unger."

"Směrnici, včetně démonizovaného článku 13 (resp. 17), nakonec Evropský parlament schválil. A následující den, pro některé možná překvapivě, opět vyšlo kybernetické slunce a internet funguje dál. Jistě, změny se nebudou konat tak rychle, ale žádné drama to nebude."