Články

"Termín world music je dnes stejně běžný jako blues, jazz či opera. Liší se ale tím, že ne všichni jej chápou stejně. Zatímco blues či opera mají jasnou žánrovou definici, world music je naopak časté téma k diskusím."

"Když píši tyto řádky, neodbytně se mi vkrádá do hlavy fundamentální otázka, jaký má vlastně stát vztah ke svým umělcům. Je tento způsob šikanování a tažení proti autorům normální?"

"Schválením směrnice o autorském právu, jejíž součástí je i pro mnohé kontroverzní článek 13, se zcela jistě změní fungování internetu. My jsme ale přesvědčeni, že je to změna k lepšímu."

"To není úplně náš styl, abychom se takhle cpali do médií. Já bych se tomu rozhodně bránil. V poslední době nehrajeme vůbec špatně, v uplynulých letech jsme na tom byli i hůř, takže by mě asi urazilo tahat nějaké hosty, kteří by spíš rušili ducha kapely, a dělat nějakou takovou show. Není k tomu důvod."

"Měli jsme jasnou dohodu nezúčastňovat se žádných přehrávek. Do revoluce jsme hráli jen za cesťák. Fakt jsme všichni v kapele velice opovrhovali politickým systémem a lůzou, která jej reprezentovala, a propadli bychom se hanbou, kdybychom s nimi měli nějak spolupracovat. Kapela byla náš azyl, nikoli přivýdělek."

"Procházka místy, kde slunce nezapadá, protože do nich nikdy nevstoupilo. Byla vždy odrazem odvrácené realistické tváře společnosti. Vzpomínky a povídání o tanci, hudbě i politice jako fenoménech doby a společnosti."

"V únoru oslavil sedmdesáté narozeniny přední český jazzman, významný trumpetista a hudební skladatel Michal Gera, s kterým jsme se při této příležitosti poohlédli po jeho životních i profesních milnících."

"Nechci být arbitrem Ochranného svazu autorského, jehož jsem dlouholetým členem – myslím si, že má dost odborníků, kteří se v této problematice vyznají mnohem lépe. Vím jen, že například názor Pirátské strany, jejíž hlasatelé tvrdí, že umělci by měli hudbu vytvářet z entuziasmu a přetlaku, nepotřebují za ni a na ni žádné peníze a měli by si vydělávat hraním na koncertech, je nesmyslný. Vždyť mnoho autorů ani nekoncertuje! Je to velmi nefundovaný populismus."

"V polovině května 2019 se v izraelském Tel Avivu pokusí zaujmout s písní Friend Of A Friend. „Rádi bychom, aby si evropští fanoušci naši tvorbu zapamatovali jako hudbu plnou energie, kterou si budou chtít pouštět znova a znova,“ říká Černý."

"Bránil jsem se satiře, protože tu, kterou po mně tehdy vyžadovali, jsem dělat nechtěl. A tu, za kterou bych se mohl sám postavit, jsem nedělal, nechtěl jsem dát záminku k likvidaci."

"Broučci mají jednoduchý příběh. Mají mezi sebou vztahy či problémy jako lidé, ale jejich prostřednictvím se dostáváme nenápadně k hlubším tématům, například i k fenoménu smrti. Tím přechází příběh skoro do filozofické sféry, která ale zajímá všechny."

"Často se zamýšlím nad vlivem technologií na náš život. Spolupracuji s kapelami, hudebními festivaly a k hudbě mám celkově blízko. Proměna je zde zřejmá: bez technologií se dnes nejen poslech, ale ani poznávání nových interpretů takřka neobejdou."

"Dobře to dopadlo — populární hudba v česko-slovenském manželství"

"OSA vybírá poplatky za zpívání u táboráku"

"V poslední době působím převážně jako producent a pomáhám mladším interpretům. Těší mě sdílet zkušenosti a technické zázemí, které jsem vybudoval. Ze všeho nejvíc mě ale i nadále baví skládání, zejména vážné hudby, a stále častěji vytvářím hudbu pro multimediální komiksy."

"Osm hudebních tvůrců si převzalo z rukou Jolany Zemanové, místopředsedkyně dozorčí rady OSA, hudebníka Michala Prokopa a skladatele Lukáše Matouška, členů dozorčí rady OSA, jedinečné ocenění v podobě první ohlášky jejich skladby, kterou ve většině případů zapsali do Ochranného svazu autorského téměř před 50 lety."

… poslouchali jsme stejnou muziku a měli stejné muzikantské sny. Vlastně dělat si tu muziku podle svých představ je tak trochu splněný sen. Jsem za to rád. Od roku 2006 hrajeme zase v té původní sestavě z mládí ...

Můžeme mít krásnou skladbu, která zní skvěle sama o sobě, ale pokud se člověk v nějaké úrovni hry zasekne a je dvě hodiny na jednom místě, tak slyší pořád dokola stejný song, který pak začne lézt na nervy. Tomu je potřeba se vyhnout. Nebo naopak hráč proběhne level tak rychle, že mu unikne jeden celý hudební vjem.

Na tomto legislativním paskvilu spatřuji přece jen jedno pozitivum. Panu senátorovi se podařilo zmobilizovat autory a interprety, kteří se oprávněně cítí ohroženi na svých právech a nechali se slyšet. Přijetí návrhu by znamenalo letité soudní spory s uživateli, kteří by byli uvedeni zákonem v omyl, neboť právní úprava EU je nadřazena právu České republiky.

... starosti s těmi státními hymnami, které musím připravit třeba ke slavnostnímu uvedení státní delegace z nějaké vzdálené exotické země. K dispozici je třeba jen nekvalitní nahrávka z YouTube, navíc provedená domorodými kmenovými nástroji, které ani neznáme. Zaranžovat ji pro orchestr evropského typu, tak aby následující týden důstojně zazněla při oficiální audienci, je někdy oříšek

Představy, které jsme tehdy o činnosti OSA měli, byly přece jen dost mlhavé. Bral jsem to jednoduše jako úkol, který mi byl naší komunitou přidělen, a tak jsme s ostatními „revolucionáři“ napochodovali do „baráku“ zjednat nápravu. Měla to být hračka, ale hned na počátku došlo ke kuriózní situaci.

Když skladatel a textař napíší píseň, nedostanou za tuto práci žádný honorář. Zkomponovanou a otextovanou píseň je třeba nahrát. Musí se zaplatit studio, zvukař, producent a muzikanti. Tyto peníze uhradí většinou vydavatel. Je tu nahrávka, která stála pár desítek tisíc korun. Pak se píseň vydá na CD, vinylu, pošle se do rádií a všichni se modlí, aby se líbila a hrála. Když se to podaří, začnou se vracet přes OSA peníze. Ty závisí na hranosti písně. A o část těchto peněz, na které mají autoři a ostatní umělci podle našeho i unijního práva nárok, nás chce senátor Valenta připravit

Někteří poznali skutečné vyčerpání, ale i obohacující euforii a dostalo se jim neskutečného energetického náboje. „Miluju psát hudbu s lidmi, které neznám. Dostanu ze sebe něco úplně jiného, než když píšu hudbu sama. Miluju výzvy a tohle je náročná výzva, ale náročná v dobrém slova smyslu,“ tvrdí zpěvačka Gabi Knoll z Maďarska.

Jakákoliv setkání s Radimem Hladíkem byla malým velkým svátkem. Nejen hudebním, ale i lidským. On byl nositelem pokory, především k hudbě, a dokonale to přenášel i na své okolí. Což se potvrdilo i teď na výjimečném projektu Pocta Radimu Hladíkovi.

Všem bývalým členům jsme z pódia výročních koncertů poděkovali. Ale jsme zvyklí hledat stále něco nového, nechceme se opakovat, nechtěli jsme se tedy vracet ke stejnému modelu.

Nejnáročnější je hrát v blbé hře pod hloupým režisérem. Když natočíte nějakou hovadinu, je to sice navěky zaznamenáno, ale máte to pro jednou z krku. Ale chodit rok do divadla s pocitem, že děláte zbytečnou práci? To vás morálně rozloží.

Každému se samozřejmě líbí něco jiného a udělat jakýkoliv výběr „best of“ je do značné míry subjektivní záležitost.

Odehráli jsme spolu asi dvě stě koncertů a vždycky je to něčím překvapivé, každou chvíli si přitáhne nový hudební nástroj, na který se za pár týdnů naučí lépe než kdejací „mistři“, naše turné jsou plná výletů, po tenisu a běžkách teď u Merty frčí golf… aneb vždycky se zaručeně vrhne někam, kde ho nikdo nečeká.

Dětství mě tedy naučilo pokoře. Člověk ale stále čelí a bude čelit pokušením, která mu ji budou chtít narušit. Patří to k našim životům. Je to další z bojů, které musíme vést, abychom si udrželi podstatu toho, kým jsme a za co bojujeme.

V minulosti jsme si zvykli slýchat spíše stížnosti jazzových hudebníků na téma „kromě pár míst není kde hrát“. Potažmo negativní srovnávání jazzových klubů zdejších s těmi západněji a severněji položenými. Současný „chór“ jazzmanů zní většinou optimističtěji.

První etapa doby, kdy byl – při vší úctě ke všem těm skvělým hráčům, kteří kapelou prošli – hlavní instrumentální hvězdou Mišíkova ETC…, skončila osudným rokem 1982, kdy Vladimír Mišík dostal zákaz vystupování i nahrávání. Prý „až do úplného zapomnění“, řekl mu tehdy úředník totalitního státu.

Platím kapele, tak už nemusím platit autorovi.

Odmítli ji v pražském Národním divadle při vstupní audienci, v Drážďanech se vyjádřili, že je nemuzikální, v berlínském Theater des Westens se uchytila až při čtvrtém pokusu. Kdo by takovéto zvraty osudu vydržel?

Jsem přesvědčen, že letošní výsledky vypovídají o vysoké úrovni současné klasické hudby a její světlé budoucnosti. Ocenili jsme úspěšné soudobé skladatele i hudebníky, ale také hudební tělesa nebo instituce, které dlouhodobě formují dobré jméno české kultury u nás a ve světě.

Velké parkoviště, za námi nádherný buddhistický chrám, po levé a pravé straně se po kopcích táhla Čínská zeď. Zapadalo slunce, zeď se začala rozsvěcovat, v tu chvíli to bylo nejmagičtější místo, na jakém jsme kdy hráli. A když jsme odstartovali písničku Hruška, všiml jsem si, že Číňané zpívají s námi! Úplně se mi zastavilo srdce.

Když se říká, že každý je nahraditelný, neplatí to o Zdeňku Borovcovi. Jeho poetika a smysl pro rytmus byly jedinečné. A proto jeho písně jsou a budou stále hity