Články

... starosti s těmi státními hymnami, které musím připravit třeba ke slavnostnímu uvedení státní delegace z nějaké vzdálené exotické země. K dispozici je třeba jen nekvalitní nahrávka z YouTube, navíc provedená domorodými kmenovými nástroji, které ani neznáme. Zaranžovat ji pro orchestr evropského typu, tak aby následující týden důstojně zazněla při oficiální audienci, je někdy oříšek

Představy, které jsme tehdy o činnosti OSA měli, byly přece jen dost mlhavé. Bral jsem to jednoduše jako úkol, který mi byl naší komunitou přidělen, a tak jsme s ostatními „revolucionáři“ napochodovali do „baráku“ zjednat nápravu. Měla to být hračka, ale hned na počátku došlo ke kuriózní situaci.

Když skladatel a textař napíší píseň, nedostanou za tuto práci žádný honorář. Zkomponovanou a otextovanou píseň je třeba nahrát. Musí se zaplatit studio, zvukař, producent a muzikanti. Tyto peníze uhradí většinou vydavatel. Je tu nahrávka, která stála pár desítek tisíc korun. Pak se píseň vydá na CD, vinylu, pošle se do rádií a všichni se modlí, aby se líbila a hrála. Když se to podaří, začnou se vracet přes OSA peníze. Ty závisí na hranosti písně. A o část těchto peněz, na které mají autoři a ostatní umělci podle našeho i unijního práva nárok, nás chce senátor Valenta připravit

Někteří poznali skutečné vyčerpání, ale i obohacující euforii a dostalo se jim neskutečného energetického náboje. „Miluju psát hudbu s lidmi, které neznám. Dostanu ze sebe něco úplně jiného, než když píšu hudbu sama. Miluju výzvy a tohle je náročná výzva, ale náročná v dobrém slova smyslu,“ tvrdí zpěvačka Gabi Knoll z Maďarska.

Jakákoliv setkání s Radimem Hladíkem byla malým velkým svátkem. Nejen hudebním, ale i lidským. On byl nositelem pokory, především k hudbě, a dokonale to přenášel i na své okolí. Což se potvrdilo i teď na výjimečném projektu Pocta Radimu Hladíkovi.

Všem bývalým členům jsme z pódia výročních koncertů poděkovali. Ale jsme zvyklí hledat stále něco nového, nechceme se opakovat, nechtěli jsme se tedy vracet ke stejnému modelu.

Nejnáročnější je hrát v blbé hře pod hloupým režisérem. Když natočíte nějakou hovadinu, je to sice navěky zaznamenáno, ale máte to pro jednou z krku. Ale chodit rok do divadla s pocitem, že děláte zbytečnou práci? To vás morálně rozloží.

Každému se samozřejmě líbí něco jiného a udělat jakýkoliv výběr „best of“ je do značné míry subjektivní záležitost.

Odehráli jsme spolu asi dvě stě koncertů a vždycky je to něčím překvapivé, každou chvíli si přitáhne nový hudební nástroj, na který se za pár týdnů naučí lépe než kdejací „mistři“, naše turné jsou plná výletů, po tenisu a běžkách teď u Merty frčí golf… aneb vždycky se zaručeně vrhne někam, kde ho nikdo nečeká.

Dětství mě tedy naučilo pokoře. Člověk ale stále čelí a bude čelit pokušením, která mu ji budou chtít narušit. Patří to k našim životům. Je to další z bojů, které musíme vést, abychom si udrželi podstatu toho, kým jsme a za co bojujeme.

V minulosti jsme si zvykli slýchat spíše stížnosti jazzových hudebníků na téma „kromě pár míst není kde hrát“. Potažmo negativní srovnávání jazzových klubů zdejších s těmi západněji a severněji položenými. Současný „chór“ jazzmanů zní většinou optimističtěji.

První etapa doby, kdy byl – při vší úctě ke všem těm skvělým hráčům, kteří kapelou prošli – hlavní instrumentální hvězdou Mišíkova ETC…, skončila osudným rokem 1982, kdy Vladimír Mišík dostal zákaz vystupování i nahrávání. Prý „až do úplného zapomnění“, řekl mu tehdy úředník totalitního státu.

Platím kapele, tak už nemusím platit autorovi.

Odmítli ji v pražském Národním divadle při vstupní audienci, v Drážďanech se vyjádřili, že je nemuzikální, v berlínském Theater des Westens se uchytila až při čtvrtém pokusu. Kdo by takovéto zvraty osudu vydržel?

Jsem přesvědčen, že letošní výsledky vypovídají o vysoké úrovni současné klasické hudby a její světlé budoucnosti. Ocenili jsme úspěšné soudobé skladatele i hudebníky, ale také hudební tělesa nebo instituce, které dlouhodobě formují dobré jméno české kultury u nás a ve světě.

Velké parkoviště, za námi nádherný buddhistický chrám, po levé a pravé straně se po kopcích táhla Čínská zeď. Zapadalo slunce, zeď se začala rozsvěcovat, v tu chvíli to bylo nejmagičtější místo, na jakém jsme kdy hráli. A když jsme odstartovali písničku Hruška, všiml jsem si, že Číňané zpívají s námi! Úplně se mi zastavilo srdce.

Když se říká, že každý je nahraditelný, neplatí to o Zdeňku Borovcovi. Jeho poetika a smysl pro rytmus byly jedinečné. A proto jeho písně jsou a budou stále hity

Výzkum došel ke zjištění, že nárůst stahování z nelegálních zdrojů se týkal hudby a seriálů. Naopak stahování filmů zaznamenalo pokles. Tato zjištění jsou o to více alarmující, vezmeme-li v úvahu, že dnes jsou na trhu již zcela běžně dostupné legální služby s kvalitním hudebním nebo seriálovým obsahem. Nejznámější službou v oblasti streamingu hudby je Spotify. Doslova ikonou legálního streamování filmů a seriálů se stala služba Netflix.

Je to dáno především závislostí OSA na fungování zahraničních autorských organizací – na úspěšnosti jejich licenčních procesů, na rozúčtovacích pravidlech, technické vybavenosti a nakonec i na kvalitě vyúčtovacích podkladů, které nám tyto sesterské organizace dodávají.

Z nově vzniklých písniček se vzápětí staly šlágry, takže další nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat. Za nějaký čas jsem z Apolla odešel do Semaforu, kde mě Jiří Grossmann před svou smrtí požádal, abych po něm textařsky převzal zpěváky z jeho okruhu.

Začal jsem cvičit v průměru osm hodin denně, ale mnohdy jsem hrál i celý den, až jsem chytil zánět šlach. Strašně moc jsem to chtěl umět!

Celkovou atmosféru koncertu mají v rukou diváci, já na ni jen reaguji. Mám výhodu, že na pódium vylezu bez trémy, ale je to stejné, jako když se v hospodě posadíte u stolu s někým neznámým a zábava se rozjede až poté, co si chvíli jen tak povídáte. Mám rád spíš takové divadelní prostředí, menší sály. Ze začátku spíš mluvím, říkám básničky, a když vidím, že lidé už jsou dost soustředění, mohu zpívat a hrát.

Pro hudebníky první generace tancovačkových kapel to byla zvláště kolem poloviny 70. let jedna z mála příležitostí, jak zůstat alespoň amatérsky nebo poloprofesionálně u muziky.

Ne nadarmo se říká, že pokud chceš složit hit, měl by zdánlivě připomínat nějaký jiný hit. Zní to dost drsně, ale občas tomu tak skutečně je. Nehodlám být v tomto soudcem, takže se mi ani nechce vyjadřovat k tomu, jestli to je, nebo není v pohodě.

Je to vlastně strašně vtipný proces. Nejdřív jsem složila hudbu k filmu, pak jsem tu filmovou hudbu přearanžovala do samostatných písní na básně Barkovové, a abychom je mohli hrát s mou kapelou živě, bylo třeba je zase posunout a přiblížit našemu nástrojovému obsazení.

Tak kromě již zmíněných rodičů jsem měla zajímavé učitele, kteří mě provázeli, a každý mi něco dal a něco mě naučil. Myslím, že to je taky důležité, aby těchto zdrojů bylo více, abychom se obklopovali zajímavými lidmi, byli otevření, zkoumali…

Vyúčtování honorářů probíhalo jednou ročně a v půlročním mezidobí byla vyplácena záloha. Vyúčtování však bylo značně netransparentní. Přehledně byly doložené pouze příjmy z prodeje gramodesek a kazet (prodeje bylo možné ověřit u vydavatele). U veřejného provozování nebylo jasné, za co a kolik vlastně máte dostat. Nějaké peníze hodily pravidelně, ale nikdy jsem neviděl žádný vyúčtovací řád.

Třeba díky singlu Když nemůžeš, tak přidej víc jsme dostali neskutečné množství reakcí od posluchačů. Psali mi lidi, že je to jejich hymna, že si to pouští při běhání, v práci…

Jeden z největších mýtů.

Můj kamarád Jan Beránek, který zpracoval přehled nahrávek pro knihu Jiřího Zapletala a Jiřího Mayera „Gustav Brom Můj život s kapelou“, uvádí, že se podařilo zmapovat 47 desek standardních, 218 SP, 127 EP, 170 LP, 8 speciálních, 4 CD.

V říjnu 2017 se stanice D-dur spolu s ČRo Jazz osamostatnily a již nejsou součástí Vltavy, která už nechce být vnímána jako stanice vážné hudby. Tou je teď D-dur, před níž stojí cesta k plnohodnotné hudební stanici, která musí oslovovat posluchače různého typu: od expertů přes ty, kteří v klasické hudbě hledají relaxaci, až k posluchačům „hledajícím“.

Mohu říci, že jsme byli překvapeni i tím počtem, jelikož v tomto ročníku nám přišlo hned 39 přihlášek do všech sedmi kategorií. Ovšem pouze 32 z nich bylo tzv. platných.

A lituji taky toho, že v kavárně, kde jsem jako teenager často hrával na mandolínu, jedno odpoledne seděl u piana Bob Dylan, který mi říkal, pojď si, hochu, zahrát, a já jsem se styděl, tak jsem s ním nehrál.

Nerad bych ustrnul v tom, že budu kopírovat písničky V blbým věku, Anděl a další a doufat, že budou mít stejný úspěch. Neustále hledám cestu, která bude zajímavá a současně v něčem nová, s prvkem překvapení. I když je občas těžké, aby se v těch překvapeních neztratilo to, co dělá Xindla Xindlem.

Čekání na nápad a strkání jej do šuplíku jsou samozřejmě nejlepší řešení. Ve skutečnosti se před vydáním desky více scházíme, komponujeme a koncentrujeme se na konečné dílo.

Od začátku roku došlo ještě k dvěma zásadním změnám, o kterých bych se rád stručně zmínil.