Články

Prožili jsme v té naší branži spoustu let, každý trochu jinak, i když jsme skoro stejně staří (nebo možná mladí, kdo ví?), ale ta léta strávená společně byla pro mě nesmírně důležitá, osobně, kariérně, a to v dobrém i ve zlém. Pamatuju si na naše návštěvy u nich doma v Petřkovicích, na starou tetu Trudu, která nám tam věštila osud z ruky, na Hančinu maminku, sestru Evelýnu.

Čtyřicátý ročník Valašského špalíčku by mohl svádět k nějakému bilancování, ale mě to neláká. Jistě, hrála tu spousta zajímavých a významných muzikantů a kapel z celého světa. Historie Valašského špalíčku vzniká tak, že když skončí jeden ročník, uklidíme a připravíme další.

Songwriting camp CZ powered by OSA popáté. Celkem 32 skladeb a 92 minut hudby. Tak se dají strohou řečí čísel popsat tři dny plné tvorby a propojování českých a zahraničních autorů, textařů a producentů.

Zdánlivě jednoduchá práce, navíc často odměněná úspěchem u pamětníků i mladých posluchačů se zájmem o různě letitou muziku. Je však vskutku tak snadné potěšit pro věc otevřená srdce, uši a peněženky kupců?

Pro mě je vždy nesmírně důležité, aby se dal dohromady tvůrčí tým lidí, kteří tím tématem žijí, baví je to, zajímá a přitahuje tak silně jako mě. Ta energie je fakt důležitá a nesmí se ztratit. Někdy může dojít i k hádkám, ale to k tomu patří.

Jak vypovídá sám název, píseň má lehce romantický charakter. Při komponování jsem vycházel ze sonetové formy milostných básní Williama Shakespeara, kterou do hudebního světa převedla také známá dvojice Ellington & Strayhorn na albu Such Sweet Thunder.

„Covidové intermezzo“ mělo v mém případě podobný průběh jako u většiny mých kolegů. Zpočátku příjemné zklidnění, které umožní člověku zastavit se, srovnat si v životě priority a zamyslet se nad smyslem toho, co vlastně dělá. Pak spousta plánů, jak by se tento „volný“ čas dal tvůrčím způsobem využít. A pak překvapivé zjištění, že navzdory okolnostem nenalézám inspiraci ani energii se do něčeho pouštět.

„Založit kapelu v roce 1982 nebylo těžké,“ vzpomíná. „Tehdy se muzicírovalo mnohem víc než dnes a kapely se rodily jako houby po dešti. Pamatuji si, že na jihomoravském krajském kole Porty v roce 1982 soutěžilo v různých předkolech až sto padesát souborů. A tato číslovka se postupem let rapidně zvyšovala.“

Změnil jsem kompletně styl myšlení a začal jsem si jít za svými sny. A mým největším snem bylo stát se filmovým skladatelem. Přihlásil jsem se proto na další školu, a to rovnou v té době na nejlepší školu na filmovou hudbu na světě – Berklee College of Music v Bostonu.

Zpíváme v pěti jazycích – česky, slovensky, portugalsky, španělsky a anglicky. A právě ta čeština mě hodně láká, nejvíc ze všech. Ráda bych se právě v našich nových písních vrátila zpátky k české kultuře. Chtěla bych spojit české texty dohromady s tím, co jsem nasála v zahraničí. Nechat tam češtinu a přitom udělat písním exotický zvuk.

Když píšu hudbu pro sebe, mám naprostou svobodu a začíná se bez jakékoliv předlohy. Při skládání svých skladeb vždy čekám na ten magický moment, kdy se skladba sama objeví z ničeho. Snažím se skládat každý den, ale když tento specifický moment nenastane, je těžké přijít s něčím skutečně dobrým.

„Svoboda je jen slovo, možná symbol, jaký chceme být, usíná odevzdaná a je na nás, kam jít. Svoboda je jen slovo, možná všechno, o čem chceme snít, bázlivá, poplivaná, chcem’ ji takovou mít?“

O vydavatelské praktičnosti v mém případě zřejmě hovořit nelze. Kdyby však přišel rok, ve kterém bych materiál k vydání neměla, tak bych samozřejmě nevydala ledajakou hudbu jen pro udržení nějakého ročního principu. Ten nevznikl a nikdy nefungoval jako umělý konstrukt.

Cítím se líp v roli služebníčka, který se ucestuje, aby bylo lidem dobře. Do studia se teď budu muset vyloženě nutit, abych natočil a zaranžoval věci, co jsem za těch pár let v lese nasbíral. Ale kdybych si mohl vybrat, radši bych to natáčel mezi veverkami.

Snažím se brát to tak, že se to prostě stane. Když člověk začne s muzikou, tak „sky is the limit“ (nic není nemožné). Jak jsem v tom teď už rok dva, potkávám při práci strašně moc lidí, kteří mi říkají: „Vrať se zpátky na zem.“ Když to člověk poslouchá pořád dokola, leze mu to na mozek.

V uplynulých dekádách vznikly na území tehdejšího Československa desítky skladeb inspirovaných černošským soulem šedesátých let. Nikdo však nedokázal do těchto skladeb vtělit původní náboj, živelnost a smutek tak jako první československý soulman Jaromír Löffler.

"Cítila jsem, že chci zkusit pracovat s češtinou, a dlouho to nechávala zrát. Těší mě, že díky češtině je moje hudba lidem bližší, to vidím hlavně na koncertech. Také jsem si všimla, že v recenzích na naši poslední desku začali publicisté řešit i moje texty, což se do té doby nedělo."

Když se ocitnu na jevišti, tak hned poznám, jestli to, co dělám, má smysl. Smích, potlesk jsou štemplem, že se daří. Zato vysedávat nad počítačem se rovná samotaření. Nikdy nevíte, jestli to, co vytvoříte, bude mít ohlas. Psaní je prostě živnost s ručením nejistým.

Pro sebe si většinou nejvíce považuji kompozice, na které právě pracuji. Pro posluchače to samozřejmě nemusí být vůbec pravda. Často se od někoho dozvídám, že vzpomíná na skvělou hudbu k baletu Čarodějův učeň.

Rozhodli jsme se, že to chceme zkusit dělat líp. Žertovali jsme, že hledáme svatý grál našeho oboru. A praxe ukazuje, že jsme jej skutečně našli.

Muzikou jsem stejně postižen doteď, zatímco filmařinu, kvůli níž jsem odešel, dělám spíš už jenom sporadicky. Čili na svůj odchod z Olympicu nevzpomínám moc rád.

V reklamě je navíc hrozně moc mantinelů, ve kterých se musíte naučit pohybovat. Je to, jako by vás svázali, zalepili vám pusu, zalili vás celého do latexu a ještě do betonu a řekli – plav! Já osobně si nemyslím, že to člověka ničí. Mně to paradoxně moc věcí přináší.

Práce s hudbou je pro mě vždycky srdeční záležitost, nevnímám ji racionálně, ale vyloženě emocionálně. Rád se jí nechám obklopit, rád ji nechám převzít iniciativu daného momentu. Pořád pro mě znamená návrat do mládí, do těch nábožných momentů v prvních řadách, když nervózní ticho prořízl první hlasitý tón a všechno ostatní přestalo existovat.

Na valném shromáždění Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s. (OSA), které se konalo 30. května 2022, se volilo nové složení dozorčí rady OSA.

V dětství jsem si představoval, že až vyrostu, budu slavným hudebníkem, ideálně kytaristou či zpěvákem punkové kapely. Ukázalo se však, že jiní mají více talentu, a mne osud zavál ke studiu fotografie.

Prázdniny v Telči už ale vlastně žijí svým životem. Nijak jsem to neplánoval a že se to takhle povedlo a dál to rose, je úžasné. Nejvíce za to ale vděčíme všem divákům, kteří si Prázdniny zamilovali, drží nás nad vodou a nabíjejí nás energií. Hlavně díky nim máme pořád Milan „Medvěd“ Kolář během jedné z mála volných chvilek na festivalu chuť a sílu to dělat dál.

V mládí jsem hrával docela dobře basket, takže jsem si věřil, možná jsem býval celkem frajírek. Pravda je, že v muzice si nejsem tak úplně jistý, a možná proto se tak trochu držím zpátky.

Když mám delší pauzy ve skládání, cítím vnitřní tlak a jsem nesvůj. Doba je čím dál rychlejší a životnost písniček kratší. Je třeba pořád něco vymýšlet. Napsat dobrou desku nebo dvě není důvod k tomu, proč by lidi za deset let měli chodit na naše koncerty.

Hudbu tvořím celý život, nikdy jsem s tím nepřestal a doufám, že ani nepřestanu. Je to droga, bez které nelze žít. Jen se měnily formy, které jsem dělal. Hlavně doufám, že ještě budu mít čas tvořit jen pro zábavu, a ne za peníze. To je velký rozdíl.

V Česku usazený ruský kytarista Igor Ochepovsky si zamiloval Prahu a trvale se zde usadil. Bavili jsme se o jeho příchodu do Čech, hraní, tvorbě i úskalích hudební produkce. Došlo však i na otázky vzniku protiválečné písně Nevzdám se, která v době začátku války virálně rezonovala širokou veřejností.

Stejně jako rok 2020 se i ten loňský nesl ve znamení boje proti pandemii covidu-19 a protiepidemická opatření opět omezila kulturní život po značnou část roku. Autoři a nakladatelé počítají ztráty, které se v úhrnu za uplynulé 2 roky vyšplhaly na částku 480 milionů.

Od prvního ročníku v roce 1967 byla Porta soutěžním festivalem, kde se setkávali všichni, kteří do oblasti westernové, country, folkové a trampské písně patřili. Festival přinášel každý rok novinky, a jak se měnili lidé a týmy kolem festivalu, měnila se i pravidla soutěže.

Ceny si moc vážím, ale rád bych dodal, že to není cena na rozloučenou. Je toho ještě hodně, co chci a potřebuji napsat.