Články

Janáček zaujal v mém životě dominantní postavení – nejen jako předmět odborného zájmu, jako stálý podnět při ediční kritické práci nebo i při aranžování a úpravách pro různé sólisty (Iva Bittová) a ansámbly (Trio Petrof, Trio Eben).

Podle mě byl famózní básník Karel Kryl. A nemůžu vynechat Gellnera, kterej mě okouzlil na střední škole úplně strašně. A Mácha. A rozhodně Jiří Suchý. To je pro mě největší žijící básník.

Z českých hudebníků hrají na nástroje značky AMATI například jazzový trumpetista Laco Déczi, trumpetisté České filharmonie, dechová sekce kapely Chinaski nebo kapela Mistříňanka, která je známá spíše starším posluchačům.

Dělat freestyle a psát texty jsou úplně jiné disciplíny, snažil jsem se ho při tomhle přerodu podporovat. Jsem rád, jak se mu to povedlo, a s každým jeho úspěchem jsem patřičně hrdý. Je správňák, takový Mirek Dušín českého rapu, který ze sebe nedělá něco, co není.

Povídka je rybolov. Dobrý rybář, když chytí velkou rybu, z ní odřízne filet a zbytek hodí žralokům. Román je stavba. Musí mít plán, začátek, střed a konec. Bojujete s postavami, dojíte krávu moudrosti a musíte si to všechno odsedět. Mluvím o románu, ne o slovním průjmu, kterého jsou dnes plné regály.

V současné době tato část obsahuje okolo 29 tisíc bookletů hudebních nosičů, které jsou v archivu fyzicky uložené. Největší částí jsou nosiče s hudbou od 70. let až do konce 20. století.

Nepamatuju, že bych ho někdy přistihl při lži, ať už se jednalo o věci zásadní, nebo o ty tzv. blbosti. A této zásady se Zdenek drží i ve svém muzikantském životě.

Marek Vrabec od roku 1996 pořádá hudební festival Struny podzimu, nově k němu přidal i open air akci Prague Sounds. „Opera ve Vladislavském sále nebo koncert v Jízdárně Pražského hradu, to byly zkušenosti k nezaplacení,“ vzpomíná na začátky spojené s prezidentskou érou Václava Havla.

Mezi nejoceňovanější současné producenty se v posledních letech paradoxně vypracoval člověk, kterého v hudební branži řada lidí jako producenta vůbec nevnímá. Letos devětačtyřicetiletý Petr Ostrouchov má za sebou bohatou hudební historii.

Já si většinou nápad musím nechat uležet, ne hned hrr na něj. Často ten nápad nebo námět nosím dlouhý měsíce jako slonice slůně, než se do toho pustím. Pak to ale jede a musím to dodělat, když už si k tomu sednu.

Songwriting camp se od roku 2018 osvědčil jako dokonalá laboratoř, která je schopna posouvat české autory dál a také je skrz tvorbu propojovat se zahraničím.

Natáčení videoklipů si mě našlo samo. Jako všechno, co se týká tvorby. Ať už dělám muziku, kreslím nebo píšu texty. Všechno je o spolupráci intuice a rukou, které ji přenesou do hmoty.

Své fanoušky potěšila vánoční písní, zvažované nové album ale odřekla. „Buď ať je skvělé, nebo ať není vůbec,“ říká zásadově a dodává, že do dalších let má jediné přání – moci ještě chvíli zpívat.

Filmová hudba vyžaduje schopnost zcela se oprostit od nějakých žánrových představ, dostat se vysoko nad ně a po skladateli v dlouhodobém horizontu spíš chce, aby byl na jedné straně schopný napsat orchestrální partituru, na straně druhé udělat skvělou hudbu z drobných kapek deště, které se promění ve fascinující rytmickou strukturu.

Baví mě především život sám a vše, co nám přináší. Profesor Urban mě kromě kompozice a kytarové hry zavedl i do fascinujícího světa „mezi nebem a zemí“.

Platforma vznikla v roce 2014 jako reakce nezávislých vydavatelů na dění na poli kolektivní správy práv. Od svého vzniku Platforma úspěšně posiluje pozice nezávislých hudebních labelů, a to zejména v oblasti kolektivních práv výrobců zvukových záznamů.

Už šest generací rodiny Petrofových pokračuje v poctivém řemeslu a rodinné tradici. Jak jméno napovídá, Petrofovi mají ruské kořeny. Jeden z jejich předků přišel do Čech v polovině osmnáctého století.

...Na ministerstvu kultury však projekt za 10 let neuspěl ani jednou. Mnoho kapel, které workshopem prošly mohou OSA jen děkovat, protože jim nahrazuje zcela nefunkční roli státu a labelů,“ krčí rameny Raušer.

Vydavatel je ten, kdo vydává hudební nosiče a nahrávky, zatímco nakladatel nakládá s právy autorů, kteří mu je prostřednictvím licenční smlouvy postoupí nebo ho pověří, aby je spravoval.

Během našeho rozhovoru sedí v žižkovském bytě před bílou stěnou celou počmáranou obrázky a rock’n’rollovými hesly, která ožívají v písních jeho aktuální skupiny.

Nejlepší písně jsou vždy pevně spojeny s realitou a odráží se v nich prožitá situace, událost i pravdivost života. Své o tom vědí i známý ostravský herec a zpěvák Štěpán Kozub a muzikant, textař a bavič Jiří Krhut, kteří loni vydali úspěšnou debutovou desku Prásknu bičem.

Když jsem byl požádán, abych napsal pokračování svého zamyšlení, které bylo uvedeno v Autor in, řekl jsem si, že bych rád vzdal hold hudebním vztahům, které jsem poznal u svých učitelů, mentorů a vzorů.

Mám pocit, že v posledních letech se zpívání v přírodě, jak se dělo dříve, úplně vytratilo. To jsem si uvědomila v době, kdy nám zakázali hrát „dole“. A tak jsem koncerty přesunula přímo na vrchol Lysé hory.

Bigbít to měl mnohem těžší než jazz. „Máničky“ si v televizi musely sponkovat vlasy, byly neustálé výhrady k oblečení atd.

Hodně lidí sice říká, že ve zkušebně funguje nějaká chemie, což je tedy pravda, ale ne vždycky. Občas je to i trápení, pokud nápady nepřicházejí.

Moji spolužáci popadli mou chabou pravou ruku, vztyčili ji nahoru, a já byl kapelou vyzván, abych přišel na pódium. K naprostému úžasu Mustangů a celého sálu jsem pak zahrál perfektně a bez chyby úvodní hammondový part písničky Child In Time.

I já jsem od dětství dělal spoustu věcí kvůli holkám jako táta, včetně chození do tanečních. Ale hudbě jsem se vždy věnoval primárně kvůli sobě, protože mě strašně bavila.

Rok 2021 se stále ještě nese ve stínu pandemie, minimálně polovina roku byla kultuře nepřející a koncertní sály i divadla byly kvůli vládním restrikcím uzavřeny. Ale i tak jsme se zeptali hudebních publicistů, kteří do Autoru in přispívají, co pro ně bylo v tomto roce nejzajímavějším kulturním zážitkem.

Za užívání autorských děl platformy platí autorské odměny, které OSA následně vyplácí zastupovaným autorům.

Protože jsem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let produkoval gramofonové desky rozhlasového orchestru (pak profesi producenta s postupným utahováním šroubů zrušili jako zbytečný imperialistický import), měli jsme k sobě se Zdeňkem Rytířem hodně blízko.

Ladislav Vostárek se do obecného povědomí zapsal především jako textař a manažer skupin Katapult, OK Band, Turbo a Mýdlo. Je spoluautorem dlouhé řady jejich hitů, včetně těch takříkajíc nesmrtelných.

Letos v září tomu bude 40 let od založení Vokalízy. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem na procházce s přítelem po Karlově mostě vyslovila otázku: Proč vlastně zpěváci menšinových žánrů (jak se tehdy jazzu, blues a rocku říkalo) nemají svůj pravidelný festival ve Velkém sále pražské Lucerny?

O jeho životě a díle se dočteme v encyklopediích, něco stihl sám popsat v knize vzpomínek Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká. Mnozí z přátel a svědků jeho životních peripetií už nežijí – Šrut, Skoumal, Jakoubek, Havel, Voskovec… Přidejme tedy, dokud ještě můžeme, pár vzpomínek novinářky.

O tom, že spolu jednou budou tvořit, snili Jordan Haj a jeho bratranec Givinar Kříž už od jejich společného dětství. Nejdříve se potkali ve stejných kapelách (např. Peter Pan Complex, Kapitán Demo) a před lety se sešli i v režisérských křeslech.

V době, kdy fotoreportér Jan Šilpoch pracoval v časopise Mladý svět, chyběl jen na málo letních festivalech. V 80. letech minulého století byly velkými fenomény folk, festival Porta a další velké amfiteátry s neopakovatelnou atmosférou ve znamení kytary.

V květnu oslavil sedmdesáté narozeniny a zároveň získal Zlatou cenu OSA za celoživotní přínos. Ondřej Soukup je jako autor nebo producent podepsaný pod řadou výrazných skladeb. V rozhovoru však došlo i na to, kdy naposledy hrál na baskytaru, s níž kdysi doprovázel Karla Gotta i Pražský výběr.