Články

Při prvním turné s námi lidi odzpívali Krávu a Nafrněnou. Dneska se to stane taky, ale do toho tam najednou celý koncert propaří padesátiletý pán, stojí přímo přede mnou a umí slovo od slova každou písničku. To mě dojímá strašně moc.

Již dlouho je poměrně jasné, že digitální platformy typu Spotify, Apple Music, YouTube a další našly své pevné místo na trhu a staly se nedílnou a velmi důležitou součástí hudebního průmyslu. Jejich výnosy rok od roku stoupají oproti klesajícím prodejům fyzických nosičů, v tomto případě hlavně CD.

Precedens, přední soubor české nové vlny a jedna z největších legend české populární hudby, se letos dožívá čtyřicítky. Kapela, která dala domácí scéně přes deset alb a ve svém lůně zatím vychovala písničkáře …

„Dávám zrovna dohromady čtyřdeskový průřez tím, co jsem za ta léta udělal, ale nějak se to protáhlo,“ říká kytarová legenda Michal Pavlíček. Má z čeho vybírat.

Je to zvláštní, dodnes, když se blížím k Nostickému paláci, cítím velmi nepříjemný nervózní tlak v oblasti žaludku. Nepřekvapilo mě, že zdejší současný šéf, ministr kultury Martin Baxa, samozřejmě díky svému věku nezná ponurou předlistopadovou historii této budovy, v níž sídlil ...

Když vyšla ve Zlaté edici Supraphonu k tehdejším sedmdesátinám hlavního protagonisty Ivana Mládka velice reprezentativní čtyřcédéčková kompilace nahrávek Banjo Bandu nazvaná Jožin z bažin a dalších osmdesát písní (2012), komentoval ji stvořitel skupiny v tom smyslu ...

Indy & Wich byli spolu s PSH a dalšími matadory českého rapu průkopníky na hiphopové scéně a svými beaty dláždili cestičku všem českým hiphopovým crews. V povědomí fanoušků se s pouhými dvěma deskami udrželi pětadvacet let, nyní se ale rozhodli složit zbraně a odejít ze scény.

V mnohém nenaplněný talent

Jeho domovem je Praha, Los Angeles a hotely. Pod jménem Karzi stál za klávesami domácí indie kapely Southpaw, pak se ale vydal cestou skladatele soudobé vážné hudby a sound …

Hudební skladatel Guillaume Cochard-Lemoine je sice rodák z Francie, ale již deset let žije a tvoří v České republice a v současné době úzce spolupracuje se společností Soundsgate.

Nadace Bohuslava Martinů pořádá takřka tři plná desetiletí každoročně festival a soutěž mladých hudebníků s jednotným názvem Dny Bohuslava Martinů. Jak se spojení rodilo, kdo za ním stál, jak bylo profilováno a jak se jeho dnešní podoba shoduje s vývojem, nebo odlišuje od původního záměru?

Ostravan Boris Urbánek je znám jako jazzový pianista, ale zároveň jde o jednoho z nejvšestrannějších zdejších skladatelů.

O svérázném skladateli se vypráví spousta historek. Bylo mu prý lhostejné, zda skládal hudbu pro prorežimní seriály, nebo pro představitele české filmové vlny šedesátých let. Bylo mu jedno, pro koho skládá. Fascinoval ho jen a jen akt tvorby.

Když jsme se asi po 20 letech potkali, tak to bylo, jako bychom se viděli včera. Dali jsme dohromady Jasnou páku na padesátinách a osmdesátinách Davida Černého a Karla Schwarzenberga na přání Davida a tam to v podstatě upekli.

Pro začínající umělce se stalo vydávání skladeb tak snadným, že se jich na streamovacích službách objevují opravdu desítky tisíc denně. Pro jednotlivce je proto mnohem těžší v té záplavě vyniknout. A velký label jim v tom vůbec nijak nepomůže.

Vybrat pár mých nejdůležitějších fotek bylo náročné, nechtěl jsem je vybírat podle správné expozice, spíš podle nějakého zajímavého příběhu.

Snažíme se naše služby nabízet i úplným amatérům, ale je pravda, že se to někdy nepovede. Třeba když má klient o své tvorbě neprávem příliš vysoké mínění. Jsme profesionálové a můžeme hodně zachránit, ale nejsme bozi. Zázraky neumíme.

Po letech plánování a měsících intenzivních příprav najednou stojíš na obrovském pódiu, které jsi viděl u velkých zahraničních kapel, a pak přijde ten okamžik, kdy se zvedne opona a před tebou je O2 arena po strop nafutrovaná lidmi, co zpívají tvoje písničky.

Vždy jsem vedl paralelní herecký život, a tak jsem si řekl, že to možná stačí, že kapelu jsem někam dovedl, že jsme něco dokázali a že je toho akorát. Jako důkaz své síly a akt svobodné vůle zdánlivě nevýstupní vlak kapely opustím a budu žít jinak. Následných sedm let jsem pak fungoval jenom jako herec a vůbec jsem nepočítal s tím, že budu zase někdy skládat, zpívat a hrát.

Když jsem ze začátku konzultoval s pár lidmi, že bych s někým z nich chtěl udělat společnou věc, tak jsem se dočkal zpětné vazby, že to buď nemám zapotřebí, anebo že jsem blázen, pokud si myslím, že z nich někdy dostanu sloku.

Češi tolik milují diáře s našimi populárními zpěváky a zpěvačkami, že je skupují po tisících, aby si pak do nich mohli psát své úžasné myšlenky. A nejen to. Češi přímo prahnou po láskyplných nekonfliktních milostných písničkách výše zmíněných zpěváků/ zpěvaček.

Nejraději píšu v autě. Pustím si hudbu, vyjedu na různá místa v Čechách a přitom texty vymýšlím a zapisuju. V poslední době píšu hodně v podkroví svého domu v Teplicích. Je to trochu peklo pro mou ženu, která to slyší pořád dokola a musí to vydržet. Nic mi ale nevyčítá. A také samozřejmě píšu ve studiu Sono, kde natáčíme desky, nebo v lese, který ho obklopuje.

Rock for People pod jeho vedením nabobtnal do „evropských“ rozměrů a příští rok se pokusí trhnout další rekord.

… myslím, že v jazzu jsou upřímnější vztahy než v jiných uměleckých odvětvích. A ty se při koncertě přenášejí i do publika.

Dělám hudbu pro lidi, a ne pro ty čtyři kritiky, co tu máme. Až konečně dojde všem muzikantům či kritikům, že kvalitní muzika nerovná se prázdné sály a minimální poslechovost, jak je tu občas zvykem, tak se celá ta naše hudební branže bude mít líp.

Neskutečně mě bavilo, že se postupně začaly ozývat i kapely, na které jsem chodil jako fanoušek, že ode mě chtějí videoklip. To byl vlastně můj splněný sen.

Sama poslouchám různé žánry, klasickou hudbu, jazz i pop. Právě ve spojování žánrů vidím velký potenciál, díky kterému se soudobá klasická hudba může vyvíjet.

Když přijdu na jeviště, sednu si za piano a řeknu: Dobrý večer, dobří lidé, to je hezký, že jste tady. Já jsem tady taky rád. Nebo tak něco. Začnu hrát a najednou jsem v nějaké euforii.

A jako přísný, ale chápající pedagog se zapsal do paměti mnoha svých žáků. Rozkmit jeho činností a rozměr jeho díla jsou dechberoucí.

Neměl jsem v úmyslu doprovázet zpěváky, v první řadě jsem vždycky psal svoje písničky a sám jsem si je hrál. Přestože hraní se slavnými muzikanty bylo vždycky víc vidět, byl to pro mě v uvozovkách vedlejšák.

Mám ráda spontánní a intuitivní tvorbu, proto mám také vybavené studio u mě doma, kde si nahrávám a skládám většinu věcí. Druhé, menší cestovní studio mám v Itálii. Kdykoliv cítím, že mě ovane múza, tak si s ní ráda zaflirtuji a je to hlavně zábava.

Některé oblasti autorských práv zcela samozřejmé v Česku pak v USA hledáme obtížně či reálně existují pouze na papíře – zde jde především o osobnostní práva autorská. Důvodem je zejména dlouholeté odmítání Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl z r. 1886, ke které Spojené státy přistoupily až v r. 1988.

Rok 2022 byl po pandemii kulturně velmi bohatý. Zeptali jsme se několika hudebních publicistů, kteří do magazínu Autor in přispívají, co pro ně bylo v tomto roce nejzajímavějším kulturním zážitkem.

Prožili jsme v té naší branži spoustu let, každý trochu jinak, i když jsme skoro stejně staří (nebo možná mladí, kdo ví?), ale ta léta strávená společně byla pro mě nesmírně důležitá, osobně, kariérně, a to v dobrém i ve zlém. Pamatuju si na naše návštěvy u nich doma v Petřkovicích, na starou tetu Trudu, která nám tam věštila osud z ruky, na Hančinu maminku, sestru Evelýnu.