Články

Pro začínající umělce se stalo vydávání skladeb tak snadným, že se jich na streamovacích službách objevují opravdu desítky tisíc denně. Pro jednotlivce je proto mnohem těžší v té záplavě vyniknout. A velký label jim v tom vůbec nijak nepomůže.

Vybrat pár mých nejdůležitějších fotek bylo náročné, nechtěl jsem je vybírat podle správné expozice, spíš podle nějakého zajímavého příběhu.

Snažíme se naše služby nabízet i úplným amatérům, ale je pravda, že se to někdy nepovede. Třeba když má klient o své tvorbě neprávem příliš vysoké mínění. Jsme profesionálové a můžeme hodně zachránit, ale nejsme bozi. Zázraky neumíme.

Po letech plánování a měsících intenzivních příprav najednou stojíš na obrovském pódiu, které jsi viděl u velkých zahraničních kapel, a pak přijde ten okamžik, kdy se zvedne opona a před tebou je O2 arena po strop nafutrovaná lidmi, co zpívají tvoje písničky.

Vždy jsem vedl paralelní herecký život, a tak jsem si řekl, že to možná stačí, že kapelu jsem někam dovedl, že jsme něco dokázali a že je toho akorát. Jako důkaz své síly a akt svobodné vůle zdánlivě nevýstupní vlak kapely opustím a budu žít jinak. Následných sedm let jsem pak fungoval jenom jako herec a vůbec jsem nepočítal s tím, že budu zase někdy skládat, zpívat a hrát.

Když jsem ze začátku konzultoval s pár lidmi, že bych s někým z nich chtěl udělat společnou věc, tak jsem se dočkal zpětné vazby, že to buď nemám zapotřebí, anebo že jsem blázen, pokud si myslím, že z nich někdy dostanu sloku.

Češi tolik milují diáře s našimi populárními zpěváky a zpěvačkami, že je skupují po tisících, aby si pak do nich mohli psát své úžasné myšlenky. A nejen to. Češi přímo prahnou po láskyplných nekonfliktních milostných písničkách výše zmíněných zpěváků/ zpěvaček.

Nejraději píšu v autě. Pustím si hudbu, vyjedu na různá místa v Čechách a přitom texty vymýšlím a zapisuju. V poslední době píšu hodně v podkroví svého domu v Teplicích. Je to trochu peklo pro mou ženu, která to slyší pořád dokola a musí to vydržet. Nic mi ale nevyčítá. A také samozřejmě píšu ve studiu Sono, kde natáčíme desky, nebo v lese, který ho obklopuje.

Rock for People pod jeho vedením nabobtnal do „evropských“ rozměrů a příští rok se pokusí trhnout další rekord.

… myslím, že v jazzu jsou upřímnější vztahy než v jiných uměleckých odvětvích. A ty se při koncertě přenášejí i do publika.

Dělám hudbu pro lidi, a ne pro ty čtyři kritiky, co tu máme. Až konečně dojde všem muzikantům či kritikům, že kvalitní muzika nerovná se prázdné sály a minimální poslechovost, jak je tu občas zvykem, tak se celá ta naše hudební branže bude mít líp.

Neskutečně mě bavilo, že se postupně začaly ozývat i kapely, na které jsem chodil jako fanoušek, že ode mě chtějí videoklip. To byl vlastně můj splněný sen.

Sama poslouchám různé žánry, klasickou hudbu, jazz i pop. Právě ve spojování žánrů vidím velký potenciál, díky kterému se soudobá klasická hudba může vyvíjet.

Když přijdu na jeviště, sednu si za piano a řeknu: Dobrý večer, dobří lidé, to je hezký, že jste tady. Já jsem tady taky rád. Nebo tak něco. Začnu hrát a najednou jsem v nějaké euforii.

A jako přísný, ale chápající pedagog se zapsal do paměti mnoha svých žáků. Rozkmit jeho činností a rozměr jeho díla jsou dechberoucí.

Neměl jsem v úmyslu doprovázet zpěváky, v první řadě jsem vždycky psal svoje písničky a sám jsem si je hrál. Přestože hraní se slavnými muzikanty bylo vždycky víc vidět, byl to pro mě v uvozovkách vedlejšák.

Mám ráda spontánní a intuitivní tvorbu, proto mám také vybavené studio u mě doma, kde si nahrávám a skládám většinu věcí. Druhé, menší cestovní studio mám v Itálii. Kdykoliv cítím, že mě ovane múza, tak si s ní ráda zaflirtuji a je to hlavně zábava.

Některé oblasti autorských práv zcela samozřejmé v Česku pak v USA hledáme obtížně či reálně existují pouze na papíře – zde jde především o osobnostní práva autorská. Důvodem je zejména dlouholeté odmítání Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl z r. 1886, ke které Spojené státy přistoupily až v r. 1988.

Rok 2022 byl po pandemii kulturně velmi bohatý. Zeptali jsme se několika hudebních publicistů, kteří do magazínu Autor in přispívají, co pro ně bylo v tomto roce nejzajímavějším kulturním zážitkem.

Prožili jsme v té naší branži spoustu let, každý trochu jinak, i když jsme skoro stejně staří (nebo možná mladí, kdo ví?), ale ta léta strávená společně byla pro mě nesmírně důležitá, osobně, kariérně, a to v dobrém i ve zlém. Pamatuju si na naše návštěvy u nich doma v Petřkovicích, na starou tetu Trudu, která nám tam věštila osud z ruky, na Hančinu maminku, sestru Evelýnu.

Čtyřicátý ročník Valašského špalíčku by mohl svádět k nějakému bilancování, ale mě to neláká. Jistě, hrála tu spousta zajímavých a významných muzikantů a kapel z celého světa. Historie Valašského špalíčku vzniká tak, že když skončí jeden ročník, uklidíme a připravíme další.

Songwriting camp CZ powered by OSA popáté. Celkem 32 skladeb a 92 minut hudby. Tak se dají strohou řečí čísel popsat tři dny plné tvorby a propojování českých a zahraničních autorů, textařů a producentů.

Zdánlivě jednoduchá práce, navíc často odměněná úspěchem u pamětníků i mladých posluchačů se zájmem o různě letitou muziku. Je však vskutku tak snadné potěšit pro věc otevřená srdce, uši a peněženky kupců?

Pro mě je vždy nesmírně důležité, aby se dal dohromady tvůrčí tým lidí, kteří tím tématem žijí, baví je to, zajímá a přitahuje tak silně jako mě. Ta energie je fakt důležitá a nesmí se ztratit. Někdy může dojít i k hádkám, ale to k tomu patří.

Jak vypovídá sám název, píseň má lehce romantický charakter. Při komponování jsem vycházel ze sonetové formy milostných básní Williama Shakespeara, kterou do hudebního světa převedla také známá dvojice Ellington & Strayhorn na albu Such Sweet Thunder.

„Covidové intermezzo“ mělo v mém případě podobný průběh jako u většiny mých kolegů. Zpočátku příjemné zklidnění, které umožní člověku zastavit se, srovnat si v životě priority a zamyslet se nad smyslem toho, co vlastně dělá. Pak spousta plánů, jak by se tento „volný“ čas dal tvůrčím způsobem využít. A pak překvapivé zjištění, že navzdory okolnostem nenalézám inspiraci ani energii se do něčeho pouštět.

„Založit kapelu v roce 1982 nebylo těžké,“ vzpomíná. „Tehdy se muzicírovalo mnohem víc než dnes a kapely se rodily jako houby po dešti. Pamatuji si, že na jihomoravském krajském kole Porty v roce 1982 soutěžilo v různých předkolech až sto padesát souborů. A tato číslovka se postupem let rapidně zvyšovala.“

Změnil jsem kompletně styl myšlení a začal jsem si jít za svými sny. A mým největším snem bylo stát se filmovým skladatelem. Přihlásil jsem se proto na další školu, a to rovnou v té době na nejlepší školu na filmovou hudbu na světě – Berklee College of Music v Bostonu.

Zpíváme v pěti jazycích – česky, slovensky, portugalsky, španělsky a anglicky. A právě ta čeština mě hodně láká, nejvíc ze všech. Ráda bych se právě v našich nových písních vrátila zpátky k české kultuře. Chtěla bych spojit české texty dohromady s tím, co jsem nasála v zahraničí. Nechat tam češtinu a přitom udělat písním exotický zvuk.

Když píšu hudbu pro sebe, mám naprostou svobodu a začíná se bez jakékoliv předlohy. Při skládání svých skladeb vždy čekám na ten magický moment, kdy se skladba sama objeví z ničeho. Snažím se skládat každý den, ale když tento specifický moment nenastane, je těžké přijít s něčím skutečně dobrým.

„Svoboda je jen slovo, možná symbol, jaký chceme být, usíná odevzdaná a je na nás, kam jít. Svoboda je jen slovo, možná všechno, o čem chceme snít, bázlivá, poplivaná, chcem’ ji takovou mít?“

O vydavatelské praktičnosti v mém případě zřejmě hovořit nelze. Kdyby však přišel rok, ve kterém bych materiál k vydání neměla, tak bych samozřejmě nevydala ledajakou hudbu jen pro udržení nějakého ročního principu. Ten nevznikl a nikdy nefungoval jako umělý konstrukt.

Cítím se líp v roli služebníčka, který se ucestuje, aby bylo lidem dobře. Do studia se teď budu muset vyloženě nutit, abych natočil a zaranžoval věci, co jsem za těch pár let v lese nasbíral. Ale kdybych si mohl vybrat, radši bych to natáčel mezi veverkami.

Snažím se brát to tak, že se to prostě stane. Když člověk začne s muzikou, tak „sky is the limit“ (nic není nemožné). Jak jsem v tom teď už rok dva, potkávám při práci strašně moc lidí, kteří mi říkají: „Vrať se zpátky na zem.“ Když to člověk poslouchá pořád dokola, leze mu to na mozek.

V uplynulých dekádách vznikly na území tehdejšího Československa desítky skladeb inspirovaných černošským soulem šedesátých let. Nikdo však nedokázal do těchto skladeb vtělit původní náboj, živelnost a smutek tak jako první československý soulman Jaromír Löffler.