Články

Zjistil jsem, že určité věci fungujou v rádiích napříč žánry. A to je taková ta neochota dát šanci nové a mladé muzice, natož té, která trochu vybočuje z mainstreamu. Vždycky se směju, když někdo z rádia řekne o songu, že to není hit.

Rapera vždy otestují životní situace, jestli žije to, co píše. A co si pamatuju, tak jsem vždy uspěl. Lidé jsou na mě milí a já na ně taky. Jsou vždy překvapení, když mě poznají osobně, jako by si fakt předtím mysleli, že jsem idiot nebo co.

Já se přiznám, že obecně nemám nahrávání moc rád. Člověk tam slyší svoje chyby, musí si dávat pozor. Už jsem ale zažil spoustu práce v různých studiích a někdy je fajn si s výsledkem pohrát a zkoušet, co zní lépe.

František Heřman - od roku 1970 fotograf skupiny Greenhorns a dalších kapel a muzikantů hlavně z oblasti folk & country a trampské muziky.

Pod jeho rukama se z neznámých, začínajících umělců stávají hvězdy. Přesto se prý může stát, že výjimečný talent zůstane neobjeven.

Udělat a vydat album, kterému budeš bezmezně věřit, je náročná záležitost. A to i finančně. Navíc s malou návratností.

Narodily se z hledání kořenů, pramenů a pramínků dávno zapomenutých. Z touhy porozumět řeči trávy a stromů. Z opravdovosti prostého a obyčejného světa našich předků.

Dnes asi není problém vše dokonale „vyčistit“, upravit tak, že je vše opravdu „načinčané“… Ale skutečně to tak chceme? Kde je nějaká hranice? Není lepší tam trochu té „lidské člověčiny“ ponechat? Kdo to rozhodne?

V šestnácti ovšem zběhl k muzice a založil kapelu Obří broskev, se kterou pak hrál dalších sedmnáct let.

Burian umírá v době, kdy měl před sebou období svých vrcholných syntéz, ke kterým se poctivě prodíral. Čekalo ho období, v němž měl s konečnou platností a v definitivním tvaru uzavřít svou tvůrčí cestu v hudbě. Neboť přes velké divadelnictví Burianovo nesla hudba niterný proud jeho života.

Comeback spojený také s předloňským novým albem Za vodou ovšem ukazuje, že vody Dunaje už jsou zase zdravě neklidné.

Je až neuvěřitelné, jak málo je zpracována oblast českého šansonu druhé poloviny 20. století. I když šlo o okrajový žánr, zvláště v intelektuálním prostředí šedesátých až devadesátých let existoval až překvapivě široký okruh jeho interpretů a příznivců.

Když jsem byl požádán o vzpomínky, které se vážou k Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, prošla mně myslí doba čtyřiceti let, v níž jsou obsažena má studentská a následně i pedagogická léta.

Radikální názory na cokoliv mě ale s věkem a jiným nastavením vlastně dost radikálně vytáčejí. Teď už je můj přístup otevřenější.

V běžném denním režimu jsem schopná se rozplynout tady a teď v čemkoliv, co zrovna zaujme mou pozornost

Snažím se přijímat sebe samotnou, jaká jsem byla a jsem, a zároveň se nijak nehodnotit. Někdy je to těžké.

Letošní ročník se stal tím nejpestřejším z hlediska zahraniční účasti – zastoupeno bylo celkem 13 zemí, a to nejenom z Evropy. „Cílem songwriting campu je propojit talentované autory, textaře a producenty z Česka i celého světa, aby se navzájem inspirovali a vytvořili unikátní skladby,“ říká Jan Vávra, pořadatel akce Songwriting Camp CZ Powered by OSA.

Zeptali jsme se několika hudebních publicistů, kteří do magazínu Autor in přispívají, co pro ně bylo nejzajímavějším kulturním zážitkem roku.

V naší poezii najdeme jen těžko složitější osobnost. Na jedné straně existencialista dokonale zachycující pocity člověka, který zažil strašlivé masakry světové války, na druhé autor agitek, které zapáchaly až podbízením se komunistickému režimu.

Ten tlak byl od první desky, udělali jsme jedinou výjimku, písničku Svět je křivej. Myslím, že se docela povedla, ale ukázalo se, že čeština pro naši kapelu nebude to pravé.

Je živelná, sebevědomá, ztělesňuje esenci generace Z, zpívá s ledabylou dikcí, která dráždí upjaté konzervativce, a v lednu na svém prvním samostatném koncertě v Lucerna Music Baru pokřtí svou debutovou desku I Love the Internet.

Studio je můj svět, kam se můžu kdykoliv zavřít

Různé soutěže a hlasování jsou nedílnou součástí populární hudby. Nutno říct, že muzikanti, zvláště ti zkušenější, je příliš nemilují, protože neúspěch v nich může umělce poškodit na veřejnosti, ale i psychicky narušit jeho duši.

Tisíce naježděných kilometrů, stovky hodin natočených materiálů a tři desítky setkání s lidmi, kteří mají nejen po hudební stránce co říct.

Já ani nemám šuplík. Ten je pro autory s tvůrčím přetlakem nebo grafomany. Já naopak už několik desek říkám, že další nenapíšu. Kde vzít šestnáct samonosných příběhů, které budou vtipné? Už moc nemám o čem, nechodím do hospod, nejsou témata.

Výsledek je fascinující: je to, jako by ten nástroj našel neandertálec, který neví, jak ho držet, jestli táhnout smyčcem, dřevem nebo žíněmi, prostě ho se zájmem antropologa zkoumá.

Nejenže precizně hraje, precizně se i vyjadřuje. Není divu, vždyť kromě klavíru se v dětství věnovala též literárním pokusům. Dokonce získala několik cen, ovšem nesrovnatelných s vavříny za své dospělé výkony nad klaviaturou.

Měl jsem původní záměr dát dohromady sestavu, která spolu bude třicet let a vybuduje si vše od základu. Jiný způsob jsem vlastně jako mladý ani neznal. Pak si toho všichni víc váží.

Málokdo má takový vhled do problematiky hudebních festivalů jako on. Na dvou velkých akcích Marek Vohralík aktivně participuje a jako bývalý výkonný ředitel FESTAS jich v minulosti několik desítek zastřešoval.

Excentrický, dekadentní, velkohubý. Jiný už Samir Hauser nebude. Drogy vyměnil za stroje v posilovně, a tak tabletkami s kokou krmí publikum na koncertech. Alespoň to on sám tvrdí

Fotografie svým způsobem odráží nejen emoce, ale i osobnosti. Tímto zachycením se snažím ukázat i to, co vidím já. Být zprostředkovatelem, hrát si a hlavně si to užívat.

Nové texty už bohužel nevzniknou, ale i tak s námi bude Eda Krečmar ve svých písních žít navěky. Díky nim nás také všechny hravě přežije.

Básně se píšou, mimo jiné, z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí.

Několikrát jsme také vykročili mimo pódium Jazz Docku a uspořádali třeba koncert Johna Scofielda s projektem Überjam v Divadle Archa nebo mojí zamilované kapely Medeski, Martin & Wood v MeetFactory.

Bol náročný na seba aj na textárov, lebo slovenčinu a češtinu ovládal bravúrne a vždy chcel len to najlepšie. Jeho umelecké kvality krásne dopĺňala sila jeho osobnosti s priateľskou, nekonfliktnou povahou a úžasnou pracovitosťou.

A když to děláme naposledy, s deskou Noční ptáci letos v červnu, ukážeš mi obal, kterej jsi nakreslil. Je na něm takový oškubaný pírko. A ty, Honzo, když to posloucháme podruhý, usneš …