Články

„Je ale docela možné, že postupně se bude délka songů zkracovat a videoklipy se začnou celé točit na výšku.“

Tehdy jsem poprvé zatoužil po znalosti hudební teorie a ta skladba zamýšleného pochodu mi vlastně posloužila jako praktické cvičení. K poznání toho, co neumím, a co bych umět měl.

Ocenění získali i Theodor Vachler, Darja Kukal Moiseeva, ÜBeatz, Jan Slabák či Karel Vacek

Jako stage designer vymýšlel Matyáš Vorda koncertní scény pro umělce v největší domácí hale i v rámci udílení Cen Anděl.

Pohání mě potřeba něco neustále překonávat, to je takový můj leitmotiv.

Wikipedie uvádí: „Nezmaři (Hydroida) jsou řád třídy polypovci z kmene žahavci. Název reflektuje jejich obrovskou regenerační schopnost (u řady druhů rozkrájení jedince na kousky vede k tomu, že z jednotlivých kousků vyrostou jedinci noví).“

Já jsem zvyklý dělat si, co chci, a na svůj svobodný osobní pohled. To, co mám v hlavě, chci slyšet i zvenku a čekám na nabídky a názory muzikantů v kapele.

Ztělesňoval nejen naprosto svobodomyslný přístup k životu, byť se všemi pozitivy i negativy, ale také neomylné hudební cítění, totální lásku k muzice, empatii k žánrům, které miloval, a výborné zvládnutí jejich abecedy – ať už se jednalo o folk, folk rock, nebo blues.

Doufám, že jsem se někam posunul, něco se naučil, vyzrál. To ale musí posoudit jiní. Hudba, to je neustále se vyvíjející proces.

Cicero tvrdil, že není nic tak nestálého, jako jsou vzpomínky, a Seneca naopak kontroval tvrzením, že člověk si pamatuje tak intenzivně, jak žil.

Začal jsem si jenom tak brnkat v osmnácti letech a pak jsem náhodou zjistil, že existuje nějaký Billy Joel, a to mi úplně změnilo život.

Cítím se jako zpěvák. Jsou samozřejmě různé levely. Jsou lidi, kteří se narodili s darem a nemuseli pro svoje umění zdaleka tolik udělat.

Nejstreamovanější album v Česku vydané společně s raperem Viktorem Sheenem oslavili ve vyprodané O2 areně a za desku nazvanou Roadtrip si ke konci března na letošních Cenách Anděl odnesli ocenění v kategorii Společný projekt.

Máloco z naší hudební kultury vnímáme s takovým úšklebkem a odporem jako éru budovatelských písní první poloviny padesátých let.

Stejně jako ti chudí vesničané v příběhu naší opery se před řezníkem z cizího kraje rádi ukazujeme v jiném světle, než jaké odpovídá skutečnosti, a na to, jak to pak dopadne…

Zjistil jsem, že určité věci fungujou v rádiích napříč žánry. A to je taková ta neochota dát šanci nové a mladé muzice, natož té, která trochu vybočuje z mainstreamu. Vždycky se směju, když někdo z rádia řekne o songu, že to není hit.

Rapera vždy otestují životní situace, jestli žije to, co píše. A co si pamatuju, tak jsem vždy uspěl. Lidé jsou na mě milí a já na ně taky. Jsou vždy překvapení, když mě poznají osobně, jako by si fakt předtím mysleli, že jsem idiot nebo co.

Já se přiznám, že obecně nemám nahrávání moc rád. Člověk tam slyší svoje chyby, musí si dávat pozor. Už jsem ale zažil spoustu práce v různých studiích a někdy je fajn si s výsledkem pohrát a zkoušet, co zní lépe.

František Heřman - od roku 1970 fotograf skupiny Greenhorns a dalších kapel a muzikantů hlavně z oblasti folk & country a trampské muziky.

Pod jeho rukama se z neznámých, začínajících umělců stávají hvězdy. Přesto se prý může stát, že výjimečný talent zůstane neobjeven.

Udělat a vydat album, kterému budeš bezmezně věřit, je náročná záležitost. A to i finančně. Navíc s malou návratností.

Narodily se z hledání kořenů, pramenů a pramínků dávno zapomenutých. Z touhy porozumět řeči trávy a stromů. Z opravdovosti prostého a obyčejného světa našich předků.

Dnes asi není problém vše dokonale „vyčistit“, upravit tak, že je vše opravdu „načinčané“… Ale skutečně to tak chceme? Kde je nějaká hranice? Není lepší tam trochu té „lidské člověčiny“ ponechat? Kdo to rozhodne?

V šestnácti ovšem zběhl k muzice a založil kapelu Obří broskev, se kterou pak hrál dalších sedmnáct let.

Burian umírá v době, kdy měl před sebou období svých vrcholných syntéz, ke kterým se poctivě prodíral. Čekalo ho období, v němž měl s konečnou platností a v definitivním tvaru uzavřít svou tvůrčí cestu v hudbě. Neboť přes velké divadelnictví Burianovo nesla hudba niterný proud jeho života.

Comeback spojený také s předloňským novým albem Za vodou ovšem ukazuje, že vody Dunaje už jsou zase zdravě neklidné.

Je až neuvěřitelné, jak málo je zpracována oblast českého šansonu druhé poloviny 20. století. I když šlo o okrajový žánr, zvláště v intelektuálním prostředí šedesátých až devadesátých let existoval až překvapivě široký okruh jeho interpretů a příznivců.

Když jsem byl požádán o vzpomínky, které se vážou k Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, prošla mně myslí doba čtyřiceti let, v níž jsou obsažena má studentská a následně i pedagogická léta.

Radikální názory na cokoliv mě ale s věkem a jiným nastavením vlastně dost radikálně vytáčejí. Teď už je můj přístup otevřenější.

V běžném denním režimu jsem schopná se rozplynout tady a teď v čemkoliv, co zrovna zaujme mou pozornost

Snažím se přijímat sebe samotnou, jaká jsem byla a jsem, a zároveň se nijak nehodnotit. Někdy je to těžké.

Letošní ročník se stal tím nejpestřejším z hlediska zahraniční účasti – zastoupeno bylo celkem 13 zemí, a to nejenom z Evropy. „Cílem songwriting campu je propojit talentované autory, textaře a producenty z Česka i celého světa, aby se navzájem inspirovali a vytvořili unikátní skladby,“ říká Jan Vávra, pořadatel akce Songwriting Camp CZ Powered by OSA.