Články Autor IN

"Procházka místy, kde slunce nezapadá, protože do nich nikdy nevstoupilo. Byla vždy odrazem odvrácené realistické tváře společnosti. Vzpomínky a povídání o tanci, hudbě i politice jako fenoménech doby a společnosti."

"Měli jsme jasnou dohodu nezúčastňovat se žádných přehrávek. Do revoluce jsme hráli jen za cesťák. Fakt jsme všichni v kapele velice opovrhovali politickým systémem a lůzou, která jej reprezentovala, a propadli bychom se hanbou, kdybychom s nimi měli nějak spolupracovat. Kapela byla náš azyl, nikoli přivýdělek."

"To není úplně náš styl, abychom se takhle cpali do médií. Já bych se tomu rozhodně bránil. V poslední době nehrajeme vůbec špatně, v uplynulých letech jsme na tom byli i hůř, takže by mě asi urazilo tahat nějaké hosty, kteří by spíš rušili ducha kapely, a dělat nějakou takovou show. Není k tomu důvod."

"Schválením směrnice o autorském právu, jejíž součástí je i pro mnohé kontroverzní článek 13, se zcela jistě změní fungování internetu. My jsme ale přesvědčeni, že je to změna k lepšímu."

"Když píši tyto řádky, neodbytně se mi vkrádá do hlavy fundamentální otázka, jaký má vlastně stát vztah ke svým umělcům. Je tento způsob šikanování a tažení proti autorům normální?"

"Termín world music je dnes stejně běžný jako blues, jazz či opera. Liší se ale tím, že ne všichni jej chápou stejně. Zatímco blues či opera mají jasnou žánrovou definici, world music je naopak časté téma k diskusím."

"Směrnici, včetně démonizovaného článku 13 (resp. 17), nakonec Evropský parlament schválil. A následující den, pro některé možná překvapivě, opět vyšlo kybernetické slunce a internet funguje dál. Jistě, změny se nebudou konat tak rychle, ale žádné drama to nebude."

"Skupina Zrní ráda vystupuje na netradičních místech. Pro letošní jaro se rozhodla pokračovat v konceptu turné Černá hodinka a půl – tedy hrát fanouškům potmě, jen při svíčkách. „Plánujeme teď koncert v jeskyni, v kostelech, v divadlech nebo koncerty na místech spojených s Václavem Havlem, abychom jimi oslavili třicet let od sametové revoluce,“ poodhaluje další plány zpěvák Honza Unger."

Hudbu Praha založil Ambrož v roce 1984 po zákazu Jasné páky, která se po článku Nová vlna se starým obsahem v časopise Tribuna ocitla na černé listině. Článek, který byl podepsán fiktivním jménem Jan Krýzl, odstartoval perzekuci alternativní české rockové scény, jež zasáhla především představitele punku a nové vlny. Postiženy byly například skupiny Jasná páka či Pražský výběr. Ambrož kapelu přestavěl a použil tehdy hojně používaný trik – soubor přejmenoval.

Zatímco vědomí hodnoty umělecké tvorby a uvažování o ochraně autorů jsou starší dvou tisíc let, moderní autorskoprávní zákonodárství je desetkrát mladším výsledkem hnutí za práva člověka. Chceme se dnes o tento odkaz osvícenství připravit?

Těšíme se i na soustředění, kde vznikají nové věci. Je strašně zábavné, když ti písnička vzniká pod rukama. To je jak se sochou nebo akvarelem, když se rozpíjejí vlásečnice kaligrafické tuše. Tady změníš jeden zvuk nebo vyměníš kytaru za jiný nástroj, a ta věc najednou ožije a zní jinak. Ještě v sobě cítívám energii, která mi dává sílu strávit nad písničkou noc.

V říjnu tohoto roku OSA oslaví 100 let od svého založení, a tak letošní Výroční ceny OSA pojali dramaturgové večera trochu netradičně, zato originálně – ceny nahlédly do roku 2119 a připomněly hned 200. výročí OSA. O scénář a moderaci večera se opět postarala dvojice herců divadla VOSTO5 – Ondřej Cihlář a Petr Prokop, kteří diváky postupně přenesli o 100 let dopředu.

Léty 1945–48 proletěl swing jako mírová holubice. Protektorátní díra je rychle zalátána a z ČSR je do USA najednou blíž, než by se zdálo. Orchestr Karla Vlacha potvrdil své postavení elitní jednotky taneční hudby. Jeho šéf nadšeně vstřebával zvuky a aranže pravých amerických bandů v poválečné Plzni a neváhal vstoupit do služeb krátce oživeného tandemu Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Valné shromáždění OSA, které se konalo 27. května, rozhodlo o novém složení dozorčí rady. Skládá se z 13 členů a tvoří ji 6 skladatelů, 3 textaři a 4 nakladatelé.

OSA je úřad založený v devadesátých letech

Momentálně mám jeden velký sen, chtěl bych postavit nové studio, kde by bylo možné pracovat na více počítačích zároveň. Bylo by to kvalitní zázemí pro můj nový label Blacksplash Music a zároveň taková laboratoř.

Vítězem soutěže OSA a Bohemia JazzFestu o nejlepší jazzovou skladbu 2019 se stal Zdeněk Borecký

Šlo o klasický důkaz platnosti přísloví, že každý úspěch musí být po zásluze potrestán. Nicméně další dvě nastudování Les Misérables v Goja Music Hall v novém miléniu a úspěch na scéně Městského divadla Brno potvrzují, že šlo tehdy o strategický krok.

Bylo mi divné, proč mi Zuzana naložila do auta půlku svého kuchyňského vybavení. Časně ráno v Grandu, před odchodem do studia, jsem pochopil její ďábelský plán.

Skladatel a pianista Michal Nejtek proplouvá mezi žánry jako ryba mezi lekníny. Má za sebou spolupráci s orchestry Berg či Agon, stejně jako s Davidem Kollerem, vydává jazzová alba.

Ocenění autoři si letos, stejně jako v roce 2018, odnesli sošku, kterou navrhl Milan Cais. Mladí autoři v kategorii do 30 let obdrželi šek v hodnotě 50 tisíc Kč.

Text z poznámek připravovaných knih „Pražské tančírny“ a „Od New Clubu po Žumpu“.

Aby se projekt posouval, musíte pořád pracovat dál a dál, s čímž vždycky přichází určitý tlak. Také cítím zodpovědnost vůči lidem, kteří s námi spolupracují. Vkládají do nás očekávání, která bych nerad zklamal.

Občas se snažím do skladeb uvést zvukové objekty, které nejsou v hráčově průpravě úplně obvyklé. To platí zejména pro hráče orchestrální, kteří nejsou zvyklí hrát soudobé skladby.

Ačkoli The Atavists těží převážně z hudby 60. let minulého století, zní jejich hudba na české poměry neotřele a vzhledem k jejich zálibě ve starých nástrojích mnohdy i překvapivě.

Petr nechtěl nikdy lidovky jen upravovat. Jeho písně lidovku nekopírovaly, Petr je „narouboval“ na svoje vlastní hudební cítění. Aby ale mohl „roubovat“, tak musel poznat kořeny toho, nač chce „roubovat“. A Petr kořeny moravské lidové písně poznal téměř dokonale.

Emilu Viklickému se podařilo vydat čtyři CD během několika měsíců, a to v ČR i zahraničí. Jak se takovýto úspěch přihodil?

Slavnostní Galakoncert OSA k výročí 100 let se uskutečnil přesně v den založení Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., jak dnes zní celý název organizace, 9. října, v Hudebním divadle Karlín.

Český big band Concept Art Orchestra letos opět premiéroval nové skladby českých autorů, které už počtvrté vybrala mezinárodní porota Skladatelské soutěže Karla Krautgartnera.

Na počátku 70. let zaplavila scénu plejáda nových jmen, která ovšem – až na opravdu zřídkavé výjimky – i přes značnou podporu a odrazové můstky v podobě festivalů Intertalent či Mladá píseň Jihlava po sobě zanechala jen několik singlů a nahrávek na zapomenutých samplerech a zapadla.

Mým celoživotním vzorem je Igor Stravinskij a z kantorů mě nejvíce ovlivnil Karel Janeček, jenž se kromě skladatelské činnosti zabýval také hudební teorií a v tomto směru dosáhl mimořádného věhlasu.

Protože pocházím z herecké rodiny, máma je herečka, teta je herečka a mezi přáteli máme i různé výtvarníky, umění pro mě odmala představovalo komplexní záležitost. Nestačilo mi být ve škatulce klasické hudby. Poslouchala jsem široké spektrum muziky včetně elektroniky a říkala si, že chci dělat něco progresivního, víc pro mladé lidi.

Na domácí scéně ji lze přehlédnout jen stěží. Má styl a názor. Nebojí se progrese a nemá potřebu být podbízivá. Ať už s Toxique, nebo sólově, Klára Vytisková prostě vždy byla a je osobnost.

Kolem Luboše Pospíšila je živo. Zaprvé v říjnu vydal svůj první koncertní záznam. V pražském Paláci Akropolis mu jej pokřtil David Koller a přítomny byly také kamery České televize. Hudebník totiž chystá dokument s režisérkou Alenou Činčerovou. „Vysílat se bude snad příští rok na jaře, i když je možné, že si ho necháme až na podzim, kdy budu slavit sedmdesátiny,“ avizuje Pospíšil.

Mám spoustu nových písní, o kterých ale bohužel většina lidí neví. Na koncertech je sice zpívám, ale samozřejmě jsou skladby, které si lidé i pořadatelé žádají a bez kterých by koncert snad ani nemohl být. Namátkou Píseň pro kočku a Kytky se smály Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, kterým budu do smrti vděčný za nastartování mé kariéry a za první hity. Dále píseň Karla Svobody a Jiřího Štaidla Pláču, pláču sůl, americká countryovka Ztrácím svou lásku s textem Jiřího Grossmanna, moje skladba s Grossmannovým textem Bambule bijou bác nebo píseň Šálek šípkového čaje, kterou jsem původně napsal v roce 1973 s nedávno zesnulým textařem Vladimírem Poštulkou pro Aleše Ulma a autorskou soutěž Bratislavská lyra

Kytara, zbraň hromadného ničení starých pořádků „Pražské tančírny“ a „Od New Clubu po Žumpu“. Dvě války jsou pryč a zdá se, že ideologický boj režimu ubral na intenzitě. Jazz a swing, dříve vnímané jako exces, jsou režimem se zaťatými zuby jakžtakž akceptovány.

Přesně tu situaci popsal v 60. letech muzikolog a hudební publicista PhDr. Jiří Pilka: „Nečekaně rychle, trochu jako uličník nebo rošťák – tak vpadla do našeho života všechna ta divadélka. Usídlila se v prostorách vzhledu takřka periferního, ale rázem se stala centrem pozornosti.

Svoji čtvrtou desku, o které tvrdíte, že bude poslední, jste pojmenovali Debut. Nemáte v tom zmatek? My si s tím vždycky docela hrajeme. Rádi děláme desky v rámci nějakého konceptu, který nemusí být na začátku úplně daný, ale během natáčení z toho nějak vyleze a ukáže nám směr. Pro nás je to velká zábava, a proto se snažíme to dělat s nějakou přidanou hodnotou. Což znamená, že si hrajeme s názvy, se slovy, nejdeme na první dobrou. Ale do jisté míry to pro nás debutová deska je.

Jméno skladatele, textaře a zpěváka Roberta Křesťana je dnes jedním ze základních pilířů české a moravské folk & country scény. Jeho písničky během let často zlidověly, ale loňský šedesátník zůstává skromný. Tráví většinu času na chalupě na Vysočině nedaleko Poličky, ale se svou skupinou Druhá tráva nedávno vystupoval také v různých koutech naší republiky, od Plzně přes Prahu až po Ostravu.

„Svoji účast na letošním songwriting campu považuju za naprosto zásadní. Šance setkat se s kvalitními autory z celého světa je nejen na české poměry velmi unikátní. Pár společně strávených dnů může člověka posunout o několik týdnů, možná i roků dál. Často jsem musel vystoupit ze svojí komfortní zóny a překračovat svoje osobní hranice. Věřím ale, že to je jediná cesta, jak se posunout dál,“ dodává zpěvák, skladatel a hudební producent Marcell.

Celý život mě pohání touha po jinakosti. Vždycky jsem chtěl dělat věci nepředvídatelně, odlišně a hlavně svobodně. Během studia na AMU se mi tato cesta otevřela u Pražských madrigalistů, tehdy jednoho z mála souborů, které se u nás pokoušely o „autentickou“ interpretaci. Ve stejné době začínal Agon a já jsem v některých projektech hrál s nimi.

Nepovažuji se za typického představitele populární hudby. Navštěvuji koncerty vážné hudby, mám abonentku a můj vztah k vážné muzice je blízký. Umím řemeslo a snad ho dělám dobře. Ne vždycky se ale moje práce setká s pochopením. Na Komisi pro otázky tvorby (KOT) se kdysi musela zpracování titulů vážné hudby přehrávat. Zazněl zde Debussyho Svit luny v mém zpracování pro dvojhlas sopránsaxofonu Felixe Slováčka s harfovou „omáčkou“. Probral se stále podřimující Otmar Mácha a pronesl: „Toho, kdo tohle spáchal, bych nechal zastřelit.“

Přestože Vlasta Redl působí jako primárně pudový muzikant (a tuto roli taky rád přiživuje), všechno, na co sáhne, je hluboce promyšlené. Každé slovo v textu, každý akord písničky, každý zvuk v instrumentaci. Svůj perfekcionismus dokáže ale skvěle „prodat“, pocit přirozenosti a jurodivého muzikantství je převládající z těch, které si posluchač z jeho koncertu odnese.

Nové webové stránky Ochranného svazu autorského (OSA) se staly vítězem 18. ročníku soutěže WebTop100 v kategorii Obchod a služby se zaměřením na B2B. Za tvorbou moderních stránek stojí společnost Media Factory Czech Republic a.s., která již v minulých ročnících této soutěže stanula na stupních vítězů.

Co pro vás bylo v roce 2019 nejzajímavějším kulturním zážitkem?

Oslovili jsme několik zastupovaných autorů, kteří nám prozradili svůj hudební zážitek roku 2017. A jaké zážitky to byly?

Laco Déczi je jedním z nejznámějších jazzmanů u nás. V 60. letech stál u zrodu československého moderního jazzu a od svého vstupu na scénu doteď nepolevil ve veřejné aktivitě coby známý muzikant, performer a vypravěč peprných historek.

U nás se dechové skladby beze zpěvu také hrají, ale mnohem méně. Zdejší publikum chce prostě zpěv. Vyprávěl mi kdysi Jiří Helán, jak přijeli hrát do Rakouska kousek za moravskou hranici, a spustili tedy svůj běžný repertoár, leč za chvíli se k nim přihnal pořadatel a prosil je, ať jen hrají a nezpívají.

Pozitivní reakce a zvyšující se zájem o Františkovu práci nakonec způsobily, že si v roce 1981 založil z pohledu režimu malou ilegální „garážovou“ firmu, umožňující mu věnovat se výrobě jeho nástrojů naplno.

Už odmalička jsem měla chuť předávat hudbou nějakou výpověď, a ne jen otevírat pusu před mikrofonem. V mé popové kariéře se mi to úplně nedařilo. Díky Vesně můžu roztáhnout křídla.