Články

...krom toho je to ale také fotografie, která mi otevřela několik dveří tady i v zahraničí a s tím ji už navždy budu mít spojenou.

Pro mě jsou stand-upy a písničky dvě jiné disciplíny. V hudbě chci být poetická, chci dělat metafory, hrát si. Takže humor vysloveně nevyužívám, ale hodně si hraju se sebeironií, nadsázkou.

Píše se polovina šedesátých let a český hudební film dosahuje svého prvního velkého vrcholu. Dodnes se zdá neuvěřitelné, jak v poměrně krátké době vznikla nadčasová hudební díla, k nimž se stále vracíme.

Já vím, že tenhle rozhovor není zrovna dobrá platforma pro to, co řeknu, ale já bych byl nejraději, kdyby si lidé naše písničky šířili zadarmo mezi sebou, jak to bývalo dřív.

Jako textař a hudebník přistupuje k tvorbě podobně jako k výtvarné práci – se zájmem o atmosféru, vyprávění a emocionální sílu jednoduchého a přímého výrazu.

V té době žádné příručky k mání nebyly, protože americká literatura se sem vůbec nedostala, takže mi nezbylo nic jiného než poslouchat a následně to, co slyším, zapsat do not.

Adrianova kytara je velmi často na nahrávkách, protože jeho námořnická pravá ruka je něco unikátního. Nikdo z nás neumí hrát tak ležérně, tak uvolněně a vlastně pozadu, jako hraje Adrian.

Platívalo po generace, že muž, jenž umí hrát na kytaru, to má snazší při získávání srdcí, objetí i polibků žen. „I můj tatínek okouzlil kdysi mou maminku kytarou a já rád poslouchal, když spolu zpívali,“ vzpomíná Janoušek.

Já si s AI taky občas hraju a používám ji jako nástroj. Ale pořád mám pocit, že třeba skutečný humor nebo pointu zatím vytvořit neumí. Když potřebuju vtipný twist nebo nějakou nečekanou slovní hříčku, tak pořád rozhoduje lidská zkušenost.

Tá tvorba mi rozväzovala ruky aj hlavu. Napriek všetkému, čo sme zažívali počas normalizácie, to bolo jediné miesto, kam sa dalo uniknúť. A zároveň to bolo spojivo so slobodou – s tým, čo bolo za ostnatým drôtom.

Pro psaní textů je dobré být mezi lidmi a pozorovat je. Jedná se o lepší inspiraci než sedět zalezlý doma a sbírat informace na internetu. Je důležité potkávat se s lidmi mimo svoji sociální bublinu.

Kdyby pódium pod tím náporem, na které není konstruováno, zkolabovalo, nebavili bychom se o technice, ale o počtu zraněných a možná i mrtvých.

A jak jsme studovali tu konzervatoř, stali se z nás šílení fanoušci nástrojů, pořád jsme cvičili, snažili jsme se znít hodně instrumentálně a celé EP je nahrané analogově.

Ono se to dělo spontánně a neplánovaně. Na začátku všechno. S Hugem Toxxxem jsme ty věci začali zkoušet dělat s takovým mladistvým zápalem. Až po několika letech takovejch pokusů jsme si řekli, že jsme nejlepší a že o tom přesvědčíme všechny.

Jak to celé funguje z pohledu autorských i dalších práv? Co jsou osobnostní práva a kdo má práva k nahrávce? Kdy mohu hudbu použít bez obav, kdy potřebuji souhlas autora a co se stane, pokud sáhnu po skladbě neoprávněně?

Spíš jde o něco, co bych nazval post-teenage love songy. Je to jiný mindset. I proto tam máme třeba melancholičtější, jazzově laděné věci na začátku – naznačují posun. Už to nejsou jen jednoduché písně o zamilovanosti.

Ale s odstupem času se ukazuje, že založení jazzových kateder na brněnské JAMU (2010) a pražské HAMU (2011) bylo skutečným zlomem. Kolem roku 2024 už prakticky každé zásadní album neslo otisk těchto institucí.

Hlas a oči francouzské herečky Audrey Bonnet mi asi nikdy nevymizí z paměti. Právě jako oči Wolanda v novém ruském filmovém zpracování Bulgakovova Mistra a Markétky režiséra Michaela Lockshina.

Jistě bychom v ní našli určité dobové ideologické prvky – slogan „Ševče, proč bys utíkal, kdo by se tu zpívat bál!“ patřil už tehdy k těm nejkomičtějším –, ale sám příběh, dávno zbavený dobových konotací, funguje dodnes.

Nelze popřít, že GAD Records se veze na vlně hudební „ostalgie“, vyvěrající hlavně ze zájmu dýdžejské subkultury o nejrůznější taneční obskurnosti ze zemí někdejšího východního bloku.

Klouzavý, zakulacený tón – oproti spíše perkusivnímu zvuku klasické baskytary – se stal pro Kulhánka typickým. A díky Kulhánkově unikátnosti na normalizací sešněrované domácí scéně pochopitelně i vyhledávaným.

V šedesátých letech měl každý muzikant vážně jenom jednu nebo dvě kapely a za ty bojoval. Dneska má každý osm kapel a projektů a bojuje, aby přežil.

V Asii je běžné mixovat jazyky s angličtinou. Anglické fráze mají sloužit jako takový háček, který vás k písni přitáhne. Trochu vyčnívají, abyste se chytili a zaposlouchali.

Silný obsažný text hudbu povznáší. Když je text slaboučký, pochybujete o tom, proč vlastně tu skladbu uvádíte. A ne vždycky je hudba tak dokonalá, že slabý text přebije.

Naše práce má být hlavně cítit a vidět má být jen její malá část. Návštěvníci i personál by měli mít pocit, že se kolem nich v prostoru pohybuje někdo, kdo jim kryje záda.

Pracoval jsem v Orbisu jako píšící redaktor a jednou jsem nemohl sehnat fotografa k článku o pěstování papájí ve skleníku. A tak jsem to zkusil vyfotit. Fotku mi otiskli. Uviděl ji Čestmír Klos z měsíčníku Melodie a řekl mi: ‚Ty jsi očko? Vyfoť nám Stivína.‘ A už to jelo…

Když jsem v posledních letech psal o historii českého jazzu a pátral po ní, se stále větší naléhavostí na mě doléhalo znepokojující zjištění: česká populární hudba ztrácí svoji paměť.

Zajímavá práce. Shodou okolností jsem krátce před Factoriem objevil svou další novou zábavu, protože mě fascinuje hudba, která funguje na principu náhody.

Jsem zastydlej fanoušek hudby, že vlastně neřeším normální život. Žít se se mnou moc nedá, ale „múza“ u mě spí každej druhej den.

Miluju sešlost, vlastně jakoukoliv. Mám rád staré a oprýskané baráky, a kdykoliv se vyskytnu v nějakém městě, táhne mě to právě do takových míst. Vždycky jsem to tak měl.

Letošní novinkou byl systém dobrovolného vstupného, který otevřel možnost přijít i bez vstupného „na zkoušku“, a díky tomu se festival stal přístupným pro všechny.

Doma ani v autě nemám rádio, hudební smog si poslechnu v samoobsluze. Nemám ani navigaci, nemám chytrý telefon a snažím se žít jako za starých dobrých časů.

Ocenil jsem skutečnost, že nebývale mnoho songů vzniklo s českými texty. Ono je to v češtině těžší než v angličtině, protože angličtina je jazyk „sestavený z frází“, které používá opakovaně kdekdo, a nepůsobí to přitom nepatřičně.

Soud potvrdil, že systém ChatGPT porušil autorská práva tím, že při tréninku umělé inteligence neoprávněně využil písňové texty chráněné autorským zákonem.

Eva dokazuje, že hranice mezi hudbou, slovem a obrazem jsou jen iluze. Jeden výlet na francouzský ostrov se může proměnit v obraz, který má vlastní příběh i QR kód.

Autenticita je pro mě víc než prvoplánový hit a nechci být jen interpretkou cizích písní, ale součástí celého tvůrčího procesu. Čeština? Dlouho jsem říkala „asi ne“, teď říkám „možná, ale dobře a poctivě“.