Články

Hlas a oči francouzské herečky Audrey Bonnet mi asi nikdy nevymizí z paměti. Právě jako oči Wolanda v novém ruském filmovém zpracování Bulgakovova Mistra a Markétky režiséra Michaela Lockshina.

Jistě bychom v ní našli určité dobové ideologické prvky – slogan „Ševče, proč bys utíkal, kdo by se tu zpívat bál!“ patřil už tehdy k těm nejkomičtějším –, ale sám příběh, dávno zbavený dobových konotací, funguje dodnes.

Nelze popřít, že GAD Records se veze na vlně hudební „ostalgie“, vyvěrající hlavně ze zájmu dýdžejské subkultury o nejrůznější taneční obskurnosti ze zemí někdejšího východního bloku.

Klouzavý, zakulacený tón – oproti spíše perkusivnímu zvuku klasické baskytary – se stal pro Kulhánka typickým. A díky Kulhánkově unikátnosti na normalizací sešněrované domácí scéně pochopitelně i vyhledávaným.

V šedesátých letech měl každý muzikant vážně jenom jednu nebo dvě kapely a za ty bojoval. Dneska má každý osm kapel a projektů a bojuje, aby přežil.

V Asii je běžné mixovat jazyky s angličtinou. Anglické fráze mají sloužit jako takový háček, který vás k písni přitáhne. Trochu vyčnívají, abyste se chytili a zaposlouchali.

Silný obsažný text hudbu povznáší. Když je text slaboučký, pochybujete o tom, proč vlastně tu skladbu uvádíte. A ne vždycky je hudba tak dokonalá, že slabý text přebije.

Naše práce má být hlavně cítit a vidět má být jen její malá část. Návštěvníci i personál by měli mít pocit, že se kolem nich v prostoru pohybuje někdo, kdo jim kryje záda.

Pracoval jsem v Orbisu jako píšící redaktor a jednou jsem nemohl sehnat fotografa k článku o pěstování papájí ve skleníku. A tak jsem to zkusil vyfotit. Fotku mi otiskli. Uviděl ji Čestmír Klos z měsíčníku Melodie a řekl mi: ‚Ty jsi očko? Vyfoť nám Stivína.‘ A už to jelo…

Když jsem v posledních letech psal o historii českého jazzu a pátral po ní, se stále větší naléhavostí na mě doléhalo znepokojující zjištění: česká populární hudba ztrácí svoji paměť.

Zajímavá práce. Shodou okolností jsem krátce před Factoriem objevil svou další novou zábavu, protože mě fascinuje hudba, která funguje na principu náhody.

Jsem zastydlej fanoušek hudby, že vlastně neřeším normální život. Žít se se mnou moc nedá, ale „múza“ u mě spí každej druhej den.

Miluju sešlost, vlastně jakoukoliv. Mám rád staré a oprýskané baráky, a kdykoliv se vyskytnu v nějakém městě, táhne mě to právě do takových míst. Vždycky jsem to tak měl.

Letošní novinkou byl systém dobrovolného vstupného, který otevřel možnost přijít i bez vstupného „na zkoušku“, a díky tomu se festival stal přístupným pro všechny.

Doma ani v autě nemám rádio, hudební smog si poslechnu v samoobsluze. Nemám ani navigaci, nemám chytrý telefon a snažím se žít jako za starých dobrých časů.

Ocenil jsem skutečnost, že nebývale mnoho songů vzniklo s českými texty. Ono je to v češtině těžší než v angličtině, protože angličtina je jazyk „sestavený z frází“, které používá opakovaně kdekdo, a nepůsobí to přitom nepatřičně.

Soud potvrdil, že systém ChatGPT porušil autorská práva tím, že při tréninku umělé inteligence neoprávněně využil písňové texty chráněné autorským zákonem.

Eva dokazuje, že hranice mezi hudbou, slovem a obrazem jsou jen iluze. Jeden výlet na francouzský ostrov se může proměnit v obraz, který má vlastní příběh i QR kód.

Autenticita je pro mě víc než prvoplánový hit a nechci být jen interpretkou cizích písní, ale součástí celého tvůrčího procesu. Čeština? Dlouho jsem říkala „asi ne“, teď říkám „možná, ale dobře a poctivě“.

V Ypsilonce se klidně stalo, že herci netušili, jak představení skončí – hudba, improvizace a náhoda tam byly rovnocennými partnery scénáře a právě tím se zrodila legenda, která změnila české divadlo i hudbu.

Většina skutečných příběhů na světě, v literatuře, v umění, v muzice, jsou tragédie. Přinejlepším tragikomedie. Takže když chce být člověk trochu opravdový, tak se tam ten tragický pocit dřív nebo později dostat musí.

Jasně vnímáme, že promyšlená a fixovaná kompozice není totéž co „kompozice v reálném čase“. Jenže přesnou dělicí čáru mezi kompozicí a improvizací vést nemůžeme.

Štvalo mě, že moje oblíbené umělce sem velké agentury nevozily, byla to pro ně ztráta času. A klubové promotéry jako Roberta Vlčka nebo René- ho Brejlu zase zajímala jiná hudba. Tak jsem s tím začal sám.

Nově přibyla funkcionalita, kdy autorům přijde jednou za měsíc e-mailem upozornění, že jim v Infose v sekci Moje neidentifikovaná díla přibyly nové položky.

Přečetl jsem ji několikrát a harmonický systém a bohatost vyjadřovacích prostředků mě uchvátily. Skrze jazzovou harmonii jsem se pak dostal i ke všemu ostatnímu, například k tomu, jak hrát dobrý walking bass na basu, což pro mě byl velký objev.

K tomu mi vyhovuje, že tady nikdo neví, kdo byl táta, takže nepracuju s očekáváním lidí kolem sebe. Když pracuju v Česku, těžko si to lidi odmyslí a ta nálepka „Žbirkova syna“ pořád existuje.

OSA a OOA-S se rozhodly prohloubit své partnerství – OOA-S od 1. ledna 2026 pověřuje OSA výběrem autorských odměn za užití obrazové složky audiovizuálních děl prostřednictvím televizního vysílání v provozovnách, jako jsou restaurace, bary či hotelové a lázeňské pokoje.

Dřív jsem dechovku samozřejmě taky nesnášel, stejně jako moji kamarádi a vrstevníci, protože jsme byli spíš máničky. Na nenáviděné dechovce, kterou nás krmili komunisti, není ve skutečnosti nic špatného. Ostatně, tak je to s každým žánrem. Musí se jen správně uchopit, vystihnout jeho podstata a vytřískat z něj maximum.

Podstata Řezníka je dnes míň o potřebě šokovat, protože pozornost jsem si už získal. Hudba je pro mě určitý způsob hraní si, potřebuju cítit zápal, jako když si dítě staví hrad z lega.

Kdekoli jsem ji doma nebo ve světě hrál, lidé mi po koncertě říkali, že je po jejím doznění přestala bolet hlava nebo záda, pominulo nějaké trápení.

Spousta mladších dětí už hudbu ani neposlouchá, je to pro ně jen šum na pozadí. Dnešní hudba je jako fastfood – kvalita snížená na minimum. Stala se příliš korporátní, instantní a přeprodukovanou.

Skladba totiž byla poměrně kontroverzní, když jsem ji prezentoval ve škole na semináři oddělení skladby, a během prvních zkoušek s kapelou jsem měl chuť ji uklidit zpět do šuplíku.

Člověk mnoha tváří i profesí. Vytváří sochy, maluje, je autorem jednoho z prvních českých komiksů. Spoluzakládal skupinu Tvrdohlaví a je členem tajné skupiny B.K.S. (Bude konec světa).

Myslím si, že kdyby bylo celé umění jen morální, zůstala by nám možná tak třetina. Často kontroverzní lidé vytvořili skvělé umění. V hudbě mi vadí plytké texty nebo melodie, za kterými necítím žádné tajemství.

Chtěla jsem trochu „rehabilitovat“ domácí činnosti, které se často vnímají jako něco podřadného, nehodícího se do písní. Přitom vaříme, pereme, uklízíme všichni. A právě během těchto každodenních úkonů často přicházejí ty nejhlubší myšlenky.

Ne že by to byl dobrý film, v některých pasážích se dá mluvit přímo o amatérismu, intelektuální kritika ho označila za „dno české kinematografie“, ale obsahoval dlouhou řadu písní, z nichž mnohé zlidověly.